LIMETY

Limity Evy Jiřičné

Nezaměnitelný architektonický rukopis Evy Jiřičné nesou dva pražské hotely a nově také moderní kavárna v Lékařském domě. Jak světoznámá architekta vnímá spolupráci s provozovateli gastronomických zařízení, limity, které si vzájemně dávají, či otevřenost a osvícenost místních investorů? Věcně a s nadhledem

Gastronomie - Eva Jiřičná

Existuje nějaký podstatný rozdíl v navrhování komerčního – zejména gastronomického – interiéru a privátního objektu?

Všechny projekty mají svá specifika, ale také mnohé společného. Architekt ve své podstatě musí vyřešit sérii problémů, které jsou jiné v případě gastronomického provozu, privátního domu, kancelářské budovy nebo třeba kostela či multifunkčního sálu. Jeho přístup je ale stejný: vždy si musí uvědomit, co dělá, jak, proč a pro koho, jakému účelu a jak dlouho má objekt sloužit, jak by měl vypadat v noci apod. Architekt tak na počátku stojí před celou sérií otázek i problémů, které jsou pro daný projekt specifické, a na ty pak hledá odpověď a snaží se je řešit. Mnoho otázek má většina projektů společných, liší se ale limity, mezi nimiž architekt osciluje.

Gastronomie - Eva JiřičnáDo jaké míry si necháte do investorů „diktovat“ požadavky a zasahovat do tvůrčího procesu? Kde leží ona citlivá hranice mezi ideovou vizí architekta a tvrdým pragmatismem investora?

Komunikace a spolupráce architekta s klientem jsou naprostou nezbytností. Směřují přece ke společnému cíli a ten cíl musí být totožný. Pokud chtějí každý něco jiného, výsledek bude katastrofální. Je povinností architekta naslouchat klientovi a interpretovat jeho představy a požadavky – samozřejmě tak, aby byl výsledek blízký oběma. A klient musí dostatečně jasně definovat a trpělivě vysvětlovat, co od architekta očekává, aby došlo k oboustrannému porozumění. Architekt pak dá jeho představám estetickou podobu. I na ní ale musejí spolupracovat – konec konců kdyby se návrh klientovi nelíbil, byla by veškerá práce architekta zbytečná.

Nedávno jste v Praze dokončila Café B. Brown. V čem pro vás byl tento projekt zajímavý?

Například v tom, že jsme jej připravovali pro lékaře, kteří nechtěli jen kavárnu, ale současně i určitý společenský prostor. Café B. Brown se navíc nachází v prostorách architektonicky a historicky zajímavého objektu, který se před válkou těšil velké slávě, jež pak bohužel vyprchala. Snažili jsme se dát vyniknout původní architektuře, samozřejmě v soudobém kontextu.

Jak při navrhování takové kavárny postupujete?

Mohla bych to trochu nadsadit a vymyslet si historku, jak jsem seděla v Lékařském domě a zamýšlela se nad tím, jak tam ve 20. letech pracovali doktoři, ale tak to není. Je povinností architekta znát historii, veškerý dobový kontext či používané materiály. Měl by vědět, k čemu se lze vracet a k čemu ne. Musí se zamyslet, jak původní myšlenku – je-li to žádoucí – interpretovat v současné situaci, kdy máme odlišené technické a technologické podmínky, jinak se zachází s energiemi, život je jiný… To vše je nutností a povinností architekta. Na jeho nápaditosti, schopnosti, skromnosti a zkušenosti potom záleží, jakým způsobem se s těmito otázkami bude potýkat. Klient definuje, jaký prostor je třeba vytvořit, a architekt udělá vše pro to, aby byl příjemný personálu pro práci a lidem k posezení, a současně aby neublížil památce.

Kde hledáte inspiraci?

Inspiraci člověk hledá všude, pořád a ve všem. Někdy vás něco napadne, když se podíváte na ošklivý kaktus, hezkou loď, mraky na nebi nebo jen tak, když sedíte nad bílým papírem a vzpomenete si třeba na něco z dětství… Samozřejmě, že se podívám i na to, jak třeba vypadaly kavárny ve 20. letech, ale smyslem není kopírovat minulost – vytváříme současné interiéry, naším úkolem proto je nastolit i v nich moderního ducha.

V kavárně i v jiných vašich interiérech tvoří dominantu schodiště – je to „náhoda“, nebo záměr?

Schodiště je jediný třídimenzionální element, který spojuje místnosti v několika výškových úrovních, ovlivňuje spojitost prostoru a přenáší světlo z jedné části budovy do druhé. A tuhle skutečnost lze buď ignorovat, nebo si s ní pohrát. Původní schodiště v Café B. Brown bylo betonové, neschůdné a na nešťastném místě – kavárenský provoz by kvůli němu nebyl vůbec možný. Museli jsme je proto zbourat a postavit nové. Zvolili jsme skleněné schodiště, které dává interiéru charakter, poutá pozornost a současně umožňuje pohodlně vystoupat do patra, a to i s několika šálky kávy... Shodou okolností se nám podařilo udělat ze schodiště znak, který si lidé zapamatují. Když se taková příležitost naskytne, je třeba jí využít.

Pracujete hodně se sklem a kovem, čím vás tyto materiály přitahují?

Sklo má své kouzlo – hraje si krásným způsobem se světlem, jež lze jeho prostřednictvím ztlumit i rozptýlit. Funguje také jako napůl viditelná bariéra. Kov je zase velmi praktický materiál. Dá se dobře tvarovat, není drahý a umí být skoro neviditelný – v kombinaci se sklem nechá sklu vyniknout.

Máte ohromný přehled o světové architektuře – uvízl vám v paměti nějaký zajímavý gastronomický interiér?

V Londýně je japonská restaurace Sake NO HANA, která má poměrně jednoduchý, a přitom velmi zajímavý interiér. Je víceméně celá ze dřeva, prostor je to ale neobyčejně příjemný.

Když právě pobýváte v Praze, kam ráda zajdete na kávu?

Přiznám se, že nemám moc čas někam chodit a už dlouho jsem nikde nebyla. K mým oblíbeným kavárnám ale určitě patří Slávie. Vztahují se k ní mé vzpomínky ze studentských let, a tak pro mne pořád má své kouzlo…

Má podle vás interiér restaurace či baru velký vliv na dojem, který si z podniku host odnese?

Může a nemusí. Ráda chodím do restaurací, které mají dobrou atmosféru. Ovšem tam, kde je dobrá atmosféra, ještě nutně nemusí být dobrý design – a naopak. Je to i otázka pohodlí – byla jsem v restauraci, kde měli tak nepohodlné židle, že už tam nikdy nepůjdu… Když se architektovi interiér povede, může to být pro restauraci velké plus. Záleží samozřejmě ale i na tom, kdo a jak ji provozuje. Před 20 lety jsme za relativně málo peněz navrhli londýnskou restauraci Le Caprice. A dnes? Vypadá stále stejně a je pořád plná. Je velkou zásluhou klienta, že dokázal udržet vizi z 80. let a že pořád vaří dobré jídlo a skvěle se stará o své hosty.

Na čem právě pracujete?

Do konce tohoto roku bychom měli mít hotové kulturně-univerzitní středisko ve Zlíně. Doděláváme také vilu v Troji, připravujeme projekt domů za Prahou a rozpracovánu máme jednu vyšší budovu v Brně. V Monaku předěláváme konferenční centrum, které patří monackému princi, v Bangkoku chystáme kancelářskou budovu a pracujeme na dalších dvou obchodech pro Harrods. Je toho poměrně dost…

Kterého z vašich projektů realizovaných v ČR si ceníte nejvíce?

Toho příštího, který teprve přijde. Považujete české „publikum“ a zejména pak investory za dostatečně otevřené a – řekněme – osvícené pro originální architektonické návrhy? V principu je to možná stejné jako jinde ve světě, bohužel se tu ale najde množství neobjektivních lidí, kteří se nechávají vést závistí a nenávistí. Máme tu inteligentní klienty i publikum, ale naneštěstí je situace zkreslena závistí mezi architekty i lidí vůči architektům, protože se domnívají, že jsou v balíku, apod. Problémy a spory se tu mnohdy řeší zlobou, místo diskuzí, a takové to, myslím, v Anglii není.

Jak je to v tuto chvíli s Rejnokem a jak vidíte osud Chobotnice?

Osud Chobotnice moc pozitivně nevidím. Musel by ji podpořit stát, ne jedna strana nebo hrstka lidí. Musel by se najít někdo, kdo by do toho dal srdce… Jako velký problém také vidím místo, kde by měla stát. Tam, kde být měla, už pro ni – tedy alespoň podle toho, co vidím, když kolem jedu taxíkem, není místo. Projekt vznikal pro konkrétní místo a za konkrétních okolností – a ty se změnily. Co se týče Rejnoka: bude-li dostatek peněz a odhodlání, myslím, že je to velice dobře realizovatelný projekt.

 

Eva Jiřičná (*1939)

Světově uznávaná architektka má vlastní architektonické studio v Praze (AI Design Praha) i Londýně (Eva Jiricna Architects). Proslavily ji především návrhy interiérů londýnských a newyorských módních obchodů a butiků, pracovala ale také na oranžerii v areálu Pražského hradu, pražských hotelech Josef a Maximilian, rekonstrukci Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, ale i na řadě domů a bytů. V říjnu dokončila Café B. Brown v pražském Lékařském domě.

Autor: Barbora Urbanová

Zdroj: GP.cz