Zděšení, šok i posttraumatický stres. Psychologové popisují, co prožívají uprchlíciZděšení, šok i posttraumatický stres. Psychologové popisují, co prožívají uprchlíci

Přestože se ukrajinští uprchlíci u Čechů dočkali nebývalé solidarity, zkušenosti, kterými si kvůli válce a útěku ze země prošli, jsou jen těžko přenositelné. „Nejprve zažívají zděšení a následně mají tendenci šok popřít, věřit, že situace ještě může dobře dopadnout. Nakonec u nich nastává smíření se s tím, že se situace nevyvíjí úplně příznivě, ale je potřeba ji nějak řešit,“ popisuje psycholog Marek Preiss.

V této fázi mezi uprchlíky dochází ke vzepětí sil. Snaží se problém všemožnými prostředky zvládnout a odhodlávají se odejít do jiné země. „Až když mají útěk za sebou, dostávají se na řadu únava, případné pochybnosti, jestli se rozhodli správně, a obavy o blízké, kteří na místě zůstali. Navíc se ocitají v cizí zemi, kde se mluví jiným jazykem, a aby tam mohli najít útočiště, je třeba vyřídit spoustu formalit. Většina lidí se sice dokáže i s takhle extrémními situacemi pomocí vlastních sil a sociální opory vyrovnat, část z nich ale nepochybně bude potřebovat psychologickou pomoc,“ říká Preiss.

Jeho kolegyně z Národního ústavu duševního zdraví Roksana Vintoniv doplňuje, že při akutním stresu, který nyní Ukrajinci na útěku před válkou zažívají, nejprve dochází k aktivizaci organismu, což člověka přiměje rychle jednat. „Tělo je nastavené, abychom v případě ohrožení dokázali své síly mobilizovat k útěku či boji. Uprchlíci jsou tak v zájmu přežití nucení nějak fungovat, a až když se znovu ocitnou v relativním klidu, mohou se ke všem událostem, které se staly, vracet a postupně je v sobě zpracovávat,“ přibližuje psycholožka.

Obzvlášť náročné to mají ukrajinské ženy, které do Česka míří jen s dětmi, zatímco jejich muži brání svou vlast. „Zažívají vyčerpání, ale protože se starají ještě i o děti, musí se držet a emoce si tolik nepřipouštět. Přitom je trápí strach o jejich partnery i další příbuzné, kteří zůstali za hranicemi,“ upozorňuje Vintoniv. „U rozdělených rodin navíc dochází k vychýlení rovnováhy. Matky najednou zůstávají na děti samy, takže musí převzít nejen roli pečovatelky, ale taky roli ochránkyně. Zařizují nejrůznější byrokratické náležitosti, pomáhají dětem s adaptací v novém prostředí, a musí toho tak zvládat mnohem víc než dřív,“ dodává Preiss.

Nabízí se také otázka, jak se s útěkem před válkou srovnávají děti, které podobně extrémní situaci dosud nezažily. „Výhodou dětí může být, že krizové události ještě nevnímají dospělou perspektivou, a neuvědomují si tak veškeré jejich dopady. Na druhou stranu bývají citlivější vůči agresivním útokům a mezilidským konfliktům, se kterými se dospělí vyrovnávají o poznání snadněji, protože už mají naučené nějaké strategie, jak je zvládat,“ vysvětluje Preiss.

Po půlroce může přijít posttraumatický stres

Pokud se mají uprchlíci na nezvyklou situaci úspěšně adaptovat, je podle něj velmi důležité, aby v zemi, kam přicházejí, dobře fungovala administrativní podpora – aby měli kde bydlet a co nejdřív si našli práci. „Mnohdy se ale všechno takhle hladce nevyvíjí a některá z podmínek úspěšné adaptace chybí. Možnost ubytování se například většinou naskytne, ale s prací to už kvůli jazykové bariéře či vzdělání bývá složitější,“ připomíná psycholog.

Podobně jako u jiných válečných konfliktů hrozí, že se u některých uprchlíků rozvine posttraumatická stresová porucha, při níž člověk nedokáže traumatické události začlenit mezi ostatní zkušenosti a vrátit se k běžnému životu. Zákeřnost poruchy, známé také pod zkratkou PTSD, ovšem podle Preisse spočívá v tom, že se neprojeví bezprostředně poté, co se uprchlíci setkají například s bombardováním nebo zraněnými lidmi, ale klidně až se šestiměsíčním odstupem.

„Příznaky posttraumatické stresové poruchy se vyskytují až po období latence, kdy se zdánlivě nic neděje, a rozlišujeme u nich tři kategorie. První označujeme slovem intruze a projevuje se tím, že se člověku traumatická událost v myšlenkách neustále vnucuje nebo se mu objevuje ve snech. Do druhé kategorie naopak spadá vyhýbavé chování, pomocí něhož se člověk snaží myšlenky na traumatickou událost zaplašit. Tyhle dvě síly pak působí proti sobě a vytváří nejrůznější fyziologické symptomy, jako jsou přehnané úlekové reakce, bolesti či problémy se spánkem. Někdy se k tomu přidružují ještě disociativní příznaky, kdy se člověk jakoby odděluje od všeho, co dělá,“ vyjmenovává Preiss.

Momentálně se na odborníky z Národního ústavu duševního zdraví začínají obracet první uprchlíci i Ukrajinci, kteří v Česku dlouhodobě žijí a bojí se o své válkou zasažené příbuzné. Větší nápor zájemců o poradenství očekávají v následujících týdnech a měsících s tím, jak se budou uprchlíci v cizí zemi postupně začleňovat. Skutečnost, že mezi Čechy po vypuknutí války převládla solidarita a mnozí z nich Ukrajincům pomohli s ubytováním nebo na jejich podporu posílali peníze humanitárním organizacím, byla z pohledu psychologů velmi důležitým projevem vstřícnosti. Zároveň si však uvědomují, že se nálada ve společnosti může v průběhu času změnit.

„Prvotní nadšení bude nevyhnutelně oslabovat. Přijde vystřízlivění, a jak budeme v důsledku rusko-ukrajinské války chudnout, ochota pomáhat se sníží. Mezi Čechy a uprchlíky se postupně mohou objevit různé konflikty, které budou pramenit ze vzájemného neporozumění. Potenciálních třecích ploch bude mnoho. Proto je důležité, abychom se nesnadnou situaci, ve které se Ukrajinci ocitli, pokusili chápat a nevpouštěli do našich vzájemných vztahů černobílé vidění, jemuž jsme se v minulosti bohužel nevyhnuli v přístupu k jiným uprchlíkům,“ uzavírá Preiss.

Mohlo by vás zajímat: Pomoc uprchlíkům? Jsme v mánii, je to naše obrana a opadne, říká Rektor