Projekt Twin Towers architekta Winyho Maase, který měl vyrůst v tchajwanské metropoli Tchaj-peji, připomíná budoucnost. A už název dokumentu Architektura zítřka, jejž uvede festival Jeden svět, naznačuje, že půjde o výlet na místa, která se dosud zjevovala jen v nejodvážnějších myslích.
V souvislosti s rozvojem internetu a technologií často zaznívá, že žijeme ve vizích, které si vysnili spisovatelé science fiction literatury. Když William Gibson v první půli 80. let minulého století uvažoval o Matrixu a když se jeho vlivné kyberpunkové romány v 90. letech dostaly na pulty českých knihkupectví, málokdo by řekl, že brzy budeme řešit přinejmenším částečně podobné problémy jako hrdinové próz z blízké budoucnosti.
Studio MVRDV třiašedesátiletého nizozemského architekta Winyho Maase jasně dokazuje, že pokud nějaké umělecké odvětví o budoucnosti nejen sní, ale aktivně ji utváří, je to právě architektura.
Nakonec bohužel nerealizovaný projekt Twin Towers připomínal urbanistickou krajinu slavného sci-fi snímku Blade Runner z roku 1982. Ale Winy Mass, který zaměstnává na 280 architektů, urbanistů i designérů a vedle Rotterdamu působí také v Berlíně, Paříži či New Yorku, není jen snílek. Jeho stavby oslňují odvahou, přitom mají striktně pragmatický základ. „Když populace naroste o pět miliard během příštích dekád a většina z nich bude žít ve městech, budeme muset vyvinout inovativní věžáky,“ poznamenává Maas, nejen architekt, ale též profesor urbanistiky, který souběžně pracuje asi na stovce projektů.
Mnohé vznikají v Asii, ať už jde o Hongkong, Macao, Šen-čen či Soul. Města s desítkami milionů obyvatel, pro které je architektonická nápaditost nutností, pokud se má v nich do budoucna dobře žít.
Maas uvažuje o tom, jak architekturu členit vertikálně, jak vytvářet propojení a nečekané oázy klidu mnoho pater nad zemí, kde se zeleň a moderní stavební materiály potkávají v symbióze – tak jako třeba v amsterdamském projektu The Valley, kde se do stometrové výšky tyčí komplex budov připomínající spíše vápencové skály vyrůstající z úpatí urbanistické skalky, jež překypuje zelení.
Další jeho budova zaujme vstupním koridorem, který vypadá, jako by objektu někdo nadzvedl sukénku. A ještě jiná připomene rozteklé materiály na obrazech surrealisty Salvadora Dalího.
Winy Maas uvažuje umělecky, vždy ale myslí na na účelnost. Tak jako u depozitáře rotterdamského muzea umění a designu Boijmans Van Beuningen, které prozrazuje už zevnějšek: připomíná šálek na čaj či kávu, pokrytý povrchem zrcadlícím okolí.
Architekt Maas na tomto příkladu ve filmu vysvětluje, jak může městské plánování sblížit důraz na zahuštěnost s respektem ke krajině a okolí. Tím, že je budova kulatá, se lze snáze procházet kolem. Protože se zároveň odshora dolů zužuje, vypadá menší, což podporuje i fakt, že odráží okolí.
Dokumentarista Jan Louter natáčel Maase mezi lety 2018 a 2020. Sleduje především jeho projekty v Asii, včetně toho, jak místní korporace brzdí jeho architektonickou odvahu kvůli napjatým ekonomickým vztahům mezi Spojenými státy a Čínou. V důsledku toho nakonec nedopadne ani projekt Twin Tower.
Na příkladu obřích, často dvacetimilionových čínských měst také Maas popisuje, co je podle něho třeba změnit na klasické výstavbě výškových budov. „Všechny věžáky v Asii vypadají jako introvertní monstra. Jsou úplně identické, lidi potkáte jen ve výtahu. Umím si představit budovy, které jsou mnohem otevřenější, radikálně zelené, radikálně lidské,“ říká.
Snímek zachycuje především jeho zápal. Podle Maase je nutné být idealistou, aby člověk změnil zažitý stav věcí. „Ale potřebujeme také bojovného ducha, abychom dovedli vše realizovat,“ zdůrazňuje.
V dokumentu je vidět, že bojuje ne vždy úspěšně. Maas otevřeně přiznává, že postavit se daří zhruba jeden ze čtyř projektů. A to ještě často v kompromisní podobě. Což je realita mnoha architektonických studií, jen ne všechna o tom ráda otevřeně hovoří.
Snímek Architektura zítřka ukazuje činorodého tvůrce, který věří, že je třeba neustále dál pracovat, který nevěří na tvůrčí blok. A naopak se domnívá, že k reflexi dochází další tvorbou. Energie utváří další energii, říká doslova. V tom také oceňuje Asii, kde lidí touží jít neustále kupředu.
Winy Maas míří k dalekým zítřkům, avšak ví, že je třeba respektovat dnešek i minulost. „Michelangelo tvořil ručně, my na to musíme jít jinudy,“ říká v jednom záběru. Jeho budovy pohybující se na pomezí sochy, architektury a vizionářské urbanistiky přikyvují, že to je správná cesta.
