Po covidu vlna uprchlíků, školy si ani nestačily orazit. Putin nás nutí měnit hodnotyPo covidu vlna uprchlíků, školy si ani nestačily orazit. Putin nás nutí měnit hodnoty

Válka na Ukrajině Česko změnila, přes noc se z nás stala země uprchlíků. Do Česka uteklo okolo 300 tisíc lidí z Ukrajiny a budou přicházet další, dokud ruské vraždění a plenění neskončí. Zdrcující většinou k nám přicházejí ženy s dětmi do osmnácti let. Spousta malých holek a kluků začala nebo začne chodit do školek, bude-li místo, a do základních a středních škol.

Ty se však ještě ani nestačily vzpamatovat z covidové pandemie, z obrovské zátěže, kterou na ně uvrhla, a už je tu další zkouška, podobně náročná. Děti z Ukrajiny až na naprosté výjimky nemluví česky, mají jiné návyky a zřejmě i do jisté míry jinou, tvrdší výchovu.

Covid ukázal, jak pružná dokáže být většina českých učitelek a učitelů. Jak se rychle učili a adaptovali na nové, složité podmínky. Takže máme jistě oprávněnou naději, že se to bude opakovat. Zatímco covid byl a stále je nevítaný návštěvník, Ukrajince lidé – alespoň zatím – přijímají s pochopením a otevřenou, přátelskou náručí.

Učitelská platforma – profesní sdružení učitelek a učitelů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, kteří se spojili, aby zlepšili podmínky učitelské práce a kvality výuky – situaci sleduje a popisuje, co je dnes pro školy nezbytně potřeba, jaké řeší potíže. „Peníze na doučování, pomůcky a tlumočníky. Nedostatek učitelů, psychologů či administrativní překážky. To jsou příklady problémů, se kterými se setkávají školy v důsledku přijímání ukrajinských dětí.“

Předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová o ukrajinských dětech říká: „Jejich podpora je samozřejmým vyjádřením našich hodnot a přínosem i pro české děti. Ve škole nejde jen o vzdělávání, ale právě o výchovu k hodnotám. Nebude ale možné zachovat kvalitu výuky, pokud nezměníme stávající administrativní či finanční podmínky.“

Celkem nepochybuji, že vláda Petra Fialy, tedy pedagoga, školám pomůže, jak jen bude moci. Ale bude to složité, chybět budou prostory pro množství nových žáků, chybět budou učitelé češtiny schopní učit cizince, byť je nám ukrajinština relativně blízká. Chybět budou peníze na učebnice, školní pomůcky, finance na obědy i na případné akce a cesty. Chybět budou psychologové, jejichž péče zvlášť o děti z válečných zón bude nutná. Pomoci by tu mohli i duchovní různých denominací.

Za velmi důležitou považuji tuto větu Petry Mazancové: „Jejich podpora je samozřejmým vyjádřením našich hodnot a přínosem i pro české děti.“ Pomáhat je hodnota, vidět pomoc a účastnit se pomoci pomůže budovat vnitřní svět tuzemských dětí. Donedávna jsme tuto hodnotu nejen nepěstovali, ale přímo odmítali, zapírali.

Nejlepší škola? Omezit se ve prospěch druhých

Zároveň si hned dnes odpusťme naivní představy a počítejme s tím, že část rodičů nebude ze změn nadšená a bude hlasitě hořekovat, že se úroveň škol sníží, že se bude dávat přednost „cizincům“ na úkor „našich“ atd. Podle mne je právě tohle, tedy omezit se ve prospěch druhých, ta vůbec nejlepší škola pro místní děti i pro nás dospělé. A mimochodem předpokládám, že to pro děti bude mnohem menší problém než pro část rodičů.

Válka na Ukrajině, tedy mimo jiné jakási pro mnohé „náhle zjevená pravda o dnešním Rusku“, jak mi napsal jeden překvapený čtenář, by měla pomoci změnit pohled na děti a vést k tomu, abychom vychovávali maximálně odolné, nerozmazlené, nezpohodlněné, nezměklé, nerozplizlé kluky a holky. Ta nerozplizlost by měla mimo jiné tkvět ve schopnosti rozlišovat dobro a zlo, pravdu a lež. To se u nás mnoho let vytrácelo.

Jedna moje známá má doma ukrajinskou maminku s asi osmiletým synem. Maminka jde něco vyřídit do města a kluka nechá – druhý den po příjezdu do Prahy – samotného na zahradě. Když se matka mé známé, dříve učitelka, diví a ptá, jestli ho má „pohlídat“, Ukrajinka se diví: „Proč? Saša se o sebe postará sám, je zvyklý.“

Učitelky mi roky vyprávějí, že do školy přicházejí čím dál častěji děti, které se neumějí pořádně hýbat, neumějí chodit do schodů, protože mají doma výtah a rodiče je všude vozí autem, neumějí se obléct, zavázat si tkaničky. Rodiče je neustále „hájí“ před školou, ale na škole přitom mnohdy čím dál víc nechávají jejich výchovu. Ne všechny matky, ne všichni otcové samozřejmě.

Doba zhýčkanosti končí

Představme si, že by nás potkala stejná hrůza jako Ukrajince. Jak by se matkám s dětmi, které nejsou zvyklé se o sebe ani základně postarat, utíkalo? Představme si, jak by české rodiny existovaly ve válce, jak by žily ve sklepích a krytech, ve spacácích, často bez vody a dostatku jídla. Zní to strašně, ale takto může zanedlouho vypadat i naše realita. Máme de facto štěstí, omlouvám se trpící Ukrajině, že jsme na to upozorněni předem, že jsem vytrženi ze svého snu o bezproblémové, růžové, „bude líp“ budoucnosti.

Najednou se ukazuje, že umět pomáhat sobě i druhým je přesně to, co by škola měla učit. Ukazuje se taky, že by se děti měly mnohem víc seznamovat s významem a podstatou dětských a lidských práv, aby věděly, na co mají nárok a co je ohrožuje. Mimochodem, znám případ z jedné základní školy, kde si loni matka stěžovala, že učitelka dětem vykládá o právech syrských uprchlých dětí, prý si to ta paní nepřeje…

Ukazuje se, že by děti měly být mnohem víc fyzicky odolné, zdatné, pokud jim to samozřejmě zdravotní stav umožňuje. Měly by se mnohem víc hýbat, mnohem víc žít venku, na ulici, v parcích, na hřištích, v přírodě. Více otužování v různých směrech a méně opečovávání by jim mimořádně prospělo. Měly by se všechny naučit „rozdělat oheň“ a ovládat aspoň jeden světový jazyk. Ukrajinské děti většinou mluví rusky, jenomže ruština přestala být na Západě světovým jazykem.

Za naprosto zásadní, nezbytnou považuji schopnost pomáhat, brát ohled na druhé, tedy schopnost, která se ve „společnosti soutěže“, ve „společnosti (nemnoha) vítězů“ rychle vytrácí. Vlna uprchlíků z Ukrajiny je v tom doslova šokující, Češi v těchto dnech ještě uprchlíky vítají, nabízejí bydlení, pomoc, ale jak dlouho ta naprostá změna vydrží? Právě výdrži by se měly děti učit jak doma, tak ve škole.

Školy zcela jistě narazí na odlišný přístup ukrajinských rodičů oproti přístupu nemalé části českých rodičů. Bude důležité, aby ukrajinské matky a otcové byli bráni vážně, na stejné úrovni jako domácí. Nepochybujme, že jejich nároky budou řádově nižší, a učme se od nich té skromnosti, kterou jsme v minulých letech mohli poznat u ukrajinských dělníků, kteří u nás tvrdě dřou.

Doba zhýčkanosti a zahleděnosti do sebe je pryč. Zločinec Putin v tomhle evropský Západ nechtěně probudil z naivního snění. Doufejme, že znova neusne.

Pergler: Jednotřídky výuku nenahradí. Děti se časem integrují, nebo se budou vracet (video DVTV z 11. března 2022)

Válka na Ukrajině Česko změnila, přes noc se z nás stala země uprchlíků. Do Česka uteklo okolo 300 tisíc lidí z Ukrajiny a budou přicházet další, dokud ruské vraždění a plenění neskončí. Zdrcující většinou k nám přicházejí ženy s dětmi do osmnácti let. Spousta malých holek a kluků začala nebo začne chodit do školek, bude-li místo, a do základních a středních škol.

Ty se však ještě ani nestačily vzpamatovat z covidové pandemie, z obrovské zátěže, kterou na ně uvrhla, a už je tu další zkouška, podobně náročná. Děti z Ukrajiny až na naprosté výjimky nemluví česky, mají jiné návyky a zřejmě i do jisté míry jinou, tvrdší výchovu.

Covid ukázal, jak pružná dokáže být většina českých učitelek a učitelů. Jak se rychle učili a adaptovali na nové, složité podmínky. Takže máme jistě oprávněnou naději, že se to bude opakovat. Zatímco covid byl a stále je nevítaný návštěvník, Ukrajince lidé – alespoň zatím – přijímají s pochopením a otevřenou, přátelskou náručí.

Učitelská platforma – profesní sdružení učitelek a učitelů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, kteří se spojili, aby zlepšili podmínky učitelské práce a kvality výuky – situaci sleduje a popisuje, co je dnes pro školy nezbytně potřeba, jaké řeší potíže. „Peníze na doučování, pomůcky a tlumočníky. Nedostatek učitelů, psychologů či administrativní překážky. To jsou příklady problémů, se kterými se setkávají školy v důsledku přijímání ukrajinských dětí.“

Předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová o ukrajinských dětech říká: „Jejich podpora je samozřejmým vyjádřením našich hodnot a přínosem i pro české děti. Ve škole nejde jen o vzdělávání, ale právě o výchovu k hodnotám. Nebude ale možné zachovat kvalitu výuky, pokud nezměníme stávající administrativní či finanční podmínky.“

Celkem nepochybuji, že vláda Petra Fialy, tedy pedagoga, školám pomůže, jak jen bude moci. Ale bude to složité, chybět budou prostory pro množství nových žáků, chybět budou učitelé češtiny schopní učit cizince, byť je nám ukrajinština relativně blízká. Chybět budou peníze na učebnice, školní pomůcky, finance na obědy i na případné akce a cesty. Chybět budou psychologové, jejichž péče zvlášť o děti z válečných zón bude nutná. Pomoci by tu mohli i duchovní různých denominací.

Za velmi důležitou považuji tuto větu Petry Mazancové: „Jejich podpora je samozřejmým vyjádřením našich hodnot a přínosem i pro české děti.“ Pomáhat je hodnota, vidět pomoc a účastnit se pomoci pomůže budovat vnitřní svět tuzemských dětí. Donedávna jsme tuto hodnotu nejen nepěstovali, ale přímo odmítali, zapírali.

Nejlepší škola? Omezit se ve prospěch druhých

Zároveň si hned dnes odpusťme naivní představy a počítejme s tím, že část rodičů nebude ze změn nadšená a bude hlasitě hořekovat, že se úroveň škol sníží, že se bude dávat přednost „cizincům“ na úkor „našich“ atd. Podle mne je právě tohle, tedy omezit se ve prospěch druhých, ta vůbec nejlepší škola pro místní děti i pro nás dospělé. A mimochodem předpokládám, že to pro děti bude mnohem menší problém než pro část rodičů.

Válka na Ukrajině, tedy mimo jiné jakási pro mnohé „náhle zjevená pravda o dnešním Rusku“, jak mi napsal jeden překvapený čtenář, by měla pomoci změnit pohled na děti a vést k tomu, abychom vychovávali maximálně odolné, nerozmazlené, nezpohodlněné, nezměklé, nerozplizlé kluky a holky. Ta nerozplizlost by měla mimo jiné tkvět ve schopnosti rozlišovat dobro a zlo, pravdu a lež. To se u nás mnoho let vytrácelo.

Jedna moje známá má doma ukrajinskou maminku s asi osmiletým synem. Maminka jde něco vyřídit do města a kluka nechá – druhý den po příjezdu do Prahy – samotného na zahradě. Když se matka mé známé, dříve učitelka, diví a ptá, jestli ho má „pohlídat“, Ukrajinka se diví: „Proč? Saša se o sebe postará sám, je zvyklý.“

Učitelky mi roky vyprávějí, že do školy přicházejí čím dál častěji děti, které se neumějí pořádně hýbat, neumějí chodit do schodů, protože mají doma výtah a rodiče je všude vozí autem, neumějí se obléct, zavázat si tkaničky. Rodiče je neustále „hájí“ před školou, ale na škole přitom mnohdy čím dál víc nechávají jejich výchovu. Ne všechny matky, ne všichni otcové samozřejmě.

Doba zhýčkanosti končí

Představme si, že by nás potkala stejná hrůza jako Ukrajince. Jak by se matkám s dětmi, které nejsou zvyklé se o sebe ani základně postarat, utíkalo? Představme si, jak by české rodiny existovaly ve válce, jak by žily ve sklepích a krytech, ve spacácích, často bez vody a dostatku jídla. Zní to strašně, ale takto může zanedlouho vypadat i naše realita. Máme de facto štěstí, omlouvám se trpící Ukrajině, že jsme na to upozorněni předem, že jsem vytrženi ze svého snu o bezproblémové, růžové, „bude líp“ budoucnosti.

Najednou se ukazuje, že umět pomáhat sobě i druhým je přesně to, co by škola měla učit. Ukazuje se taky, že by se děti měly mnohem víc seznamovat s významem a podstatou dětských a lidských práv, aby věděly, na co mají nárok a co je ohrožuje. Mimochodem, znám případ z jedné základní školy, kde si loni matka stěžovala, že učitelka dětem vykládá o právech syrských uprchlých dětí, prý si to ta paní nepřeje…

Ukazuje se, že by děti měly být mnohem víc fyzicky odolné, zdatné, pokud jim to samozřejmě zdravotní stav umožňuje. Měly by se mnohem víc hýbat, mnohem víc žít venku, na ulici, v parcích, na hřištích, v přírodě. Více otužování v různých směrech a méně opečovávání by jim mimořádně prospělo. Měly by se všechny naučit „rozdělat oheň“ a ovládat aspoň jeden světový jazyk. Ukrajinské děti většinou mluví rusky, jenomže ruština přestala být na Západě světovým jazykem.

Za naprosto zásadní, nezbytnou považuji schopnost pomáhat, brát ohled na druhé, tedy schopnost, která se ve „společnosti soutěže“, ve „společnosti (nemnoha) vítězů“ rychle vytrácí. Vlna uprchlíků z Ukrajiny je v tom doslova šokující, Češi v těchto dnech ještě uprchlíky vítají, nabízejí bydlení, pomoc, ale jak dlouho ta naprostá změna vydrží? Právě výdrži by se měly děti učit jak doma, tak ve škole.

Školy zcela jistě narazí na odlišný přístup ukrajinských rodičů oproti přístupu nemalé části českých rodičů. Bude důležité, aby ukrajinské matky a otcové byli bráni vážně, na stejné úrovni jako domácí. Nepochybujme, že jejich nároky budou řádově nižší, a učme se od nich té skromnosti, kterou jsme v minulých letech mohli poznat u ukrajinských dělníků, kteří u nás tvrdě dřou.

Doba zhýčkanosti a zahleděnosti do sebe je pryč. Zločinec Putin v tomhle evropský Západ nechtěně probudil z naivního snění. Doufejme, že znova neusne.

Pergler: Jednotřídky výuku nenahradí. Děti se časem integrují, nebo se budou vracet (video DVTV z 11. března 2022)