„Rusové nás pronásledovali. Měli seznam jmen, včetně našich, a přibližovali se,“ začíná vyprávění Černov, který s Maloletkou obléhání Mariupolu dokumentoval od prvního dne války. Jejich příběh přinesla agentura AP, pro kterou pracují.
„Dělali jsme reportáž uvnitř nemocnice, když se chodbami začali plížit ozbrojenci. Chirurgové nám dali bílé úbory, které jsme si oblékli jako maskování. Za úsvitu dovnitř náhle vtrhl tucet vojáků. ‚Kde jsou ti novináři, do prdele?‘ ptali se. Podíval jsem se na pásky na jejich rukou – modré, ukrajinské – a přemýšlel, jak pravděpodobné je, že to jsou přestrojení Rusové. Vykročil jsem dopředu, abych se identifikoval. ‚Přišli jsme vás dostat ven,‘ řekli,“ líčí fotograf a filmař narozený v ukrajinském Charkově.
Skupina vyběhla ven a devět, deset minut utíkala ulicemi a vybombardovanými budovami. Když ruské rakety dopadaly příliš blízko, lehli všichni na zem. Nakonec se i s pomocí obrněných vozů dostali do potemnělého suterénu. Až tam jim jeden policista řekl, proč ukrajinští vojáci riskovali své životy, aby je dostali z nemocnice.
„Když vás (Rusové) chytí, natočí vás na kameru a donutí říct, že všechno, co jste tady natočili, je lež,“ vysvětlil jim. „Všechno vaše úsilí a všechno, co jste v Mariupolu udělali, přijde vniveč,“ dodal policista.
A nebylo toho málo. Černov s Maloletkou z města, které před válkou mělo 430 tisíc obyvatel, do světa posílali informace o životě bez elektřiny, telefonického signálu, vody či dodávek jídla, o zabitých dětech, o útocích na obytné domy, nemocnice. Právě od dvojice novinářů, kteří často komunikovali jen přes satelitní telefon, se velká část světa dozvěděla o ruském útoku na porodnici v Mariupolu, který se stal symbolem brutality této války.
Když 15. března v jedné z nemocnic fotili a natáčeli přeživší útoku, který se ruská propaganda snaží bagatelizovat, dorazily na místo ruské tanky. „Byli jsme obklíčeni: tucty doktorů, stovky pacientů a my,“ vzpomíná Černov. Po setmění dorazili ukrajinští vojáci.
„Nepřipadalo mi to jako záchrana. Přišlo mi, že nás jen vezou z jednoho nebezpečí do druhého. V té době už nikde v Mariupolu nebylo bezpečno… Každou chvíli jste mohli zemřít,“ říká třicátník, který se nakonec s kolegou a tříčlennou rodinou dostal do vozu Hyundai směřujícího v humanitárním konvoji pryč z obklíčeného města.
„Lidé byli nervózní. Hádali se, křičeli na sebe. Každou chvíli se objevilo letadlo nebo nálet. Země se třásla. Projeli jsme patnáct ruských kontrolních stanovišť. Na každém z nich se matka sedící vpředu našeho auta divoce modlila, dost hlasitě na to, abychom to slyšeli,“ vypráví Černov, který při průjezdu každou další kontrolou ztrácel naději, že Mariupol válku přežije.
„Z Mariupolu se toho dne dostalo pryč asi 30 tisíc lidí – tolik, že ruští vojáci neměli čas nahlížet důkladně do aut s okny zakrytými třepotajícími se kousky igelitu“ líčí. „Když jsme zastavili před šestnáctým kontrolním stanovištěm, slyšeli jsme hlasy. Ukrajinské hlasy. Cítil jsem obrovskou úlevu. Matka, která seděla vepředu, začala plakat. Dostali jsme se pryč,“ říká Černov.
„Byli jsme poslední novináři v Mariupolu. Teď už tam žádní nejsou,“ dodává.
Video: Cítím jedině bolest, je tam jedním slovem peklo, říká o rodném Mariupolu Ukrajinka
„Rusové nás pronásledovali. Měli seznam jmen, včetně našich, a přibližovali se,“ začíná vyprávění Černov, který s Maloletkou obléhání Mariupolu dokumentoval od prvního dne války. Jejich příběh přinesla agentura AP, pro kterou pracují.
„Dělali jsme reportáž uvnitř nemocnice, když se chodbami začali plížit ozbrojenci. Chirurgové nám dali bílé úbory, které jsme si oblékli jako maskování. Za úsvitu dovnitř náhle vtrhl tucet vojáků. ‚Kde jsou ti novináři, do prdele?‘ ptali se. Podíval jsem se na pásky na jejich rukou – modré, ukrajinské – a přemýšlel, jak pravděpodobné je, že to jsou přestrojení Rusové. Vykročil jsem dopředu, abych se identifikoval. ‚Přišli jsme vás dostat ven,‘ řekli,“ líčí fotograf a filmař narozený v ukrajinském Charkově.
Skupina vyběhla ven a devět, deset minut utíkala ulicemi a vybombardovanými budovami. Když ruské rakety dopadaly příliš blízko, lehli všichni na zem. Nakonec se i s pomocí obrněných vozů dostali do potemnělého suterénu. Až tam jim jeden policista řekl, proč ukrajinští vojáci riskovali své životy, aby je dostali z nemocnice.
„Když vás (Rusové) chytí, natočí vás na kameru a donutí říct, že všechno, co jste tady natočili, je lež,“ vysvětlil jim. „Všechno vaše úsilí a všechno, co jste v Mariupolu udělali, přijde vniveč,“ dodal policista.
A nebylo toho málo. Černov s Maloletkou z města, které před válkou mělo 430 tisíc obyvatel, do světa posílali informace o životě bez elektřiny, telefonického signálu, vody či dodávek jídla, o zabitých dětech, o útocích na obytné domy, nemocnice. Právě od dvojice novinářů, kteří často komunikovali jen přes satelitní telefon, se velká část světa dozvěděla o ruském útoku na porodnici v Mariupolu, který se stal symbolem brutality této války.
Když 15. března v jedné z nemocnic fotili a natáčeli přeživší útoku, který se ruská propaganda snaží bagatelizovat, dorazily na místo ruské tanky. „Byli jsme obklíčeni: tucty doktorů, stovky pacientů a my,“ vzpomíná Černov. Po setmění dorazili ukrajinští vojáci.
„Nepřipadalo mi to jako záchrana. Přišlo mi, že nás jen vezou z jednoho nebezpečí do druhého. V té době už nikde v Mariupolu nebylo bezpečno… Každou chvíli jste mohli zemřít,“ říká třicátník, který se nakonec s kolegou a tříčlennou rodinou dostal do vozu Hyundai směřujícího v humanitárním konvoji pryč z obklíčeného města.
„Lidé byli nervózní. Hádali se, křičeli na sebe. Každou chvíli se objevilo letadlo nebo nálet. Země se třásla. Projeli jsme patnáct ruských kontrolních stanovišť. Na každém z nich se matka sedící vpředu našeho auta divoce modlila, dost hlasitě na to, abychom to slyšeli,“ vypráví Černov, který při průjezdu každou další kontrolou ztrácel naději, že Mariupol válku přežije.
„Z Mariupolu se toho dne dostalo pryč asi 30 tisíc lidí – tolik, že ruští vojáci neměli čas nahlížet důkladně do aut s okny zakrytými třepotajícími se kousky igelitu“ líčí. „Když jsme zastavili před šestnáctým kontrolním stanovištěm, slyšeli jsme hlasy. Ukrajinské hlasy. Cítil jsem obrovskou úlevu. Matka, která seděla vepředu, začala plakat. Dostali jsme se pryč,“ říká Černov.
„Byli jsme poslední novináři v Mariupolu. Teď už tam žádní nejsou,“ dodává.
