Narodila se ve Lvově a má pověst silné, expresivní osobnosti, jež zřídka vydává desky. Nepohybuje se po vyšlapaných stezkách populární hudby. Pořádá hlasové workshopy, sbírá lidové písně a především se věnuje divadlu. V Česku dosud účinkovala jedinkrát, roku 2007 v pražském Švandově divadle jako host souboru Farma v jeskyni.
K nejsilnějším v jejím repertoáru patří Immigrant Song zpívaný v ukrajinské angličtině o tom, jak Ameriku vidí přistěhovalec z východní Evropy. „Melodie je ze Slovenska, z rusínské vesnice Jarabina. Je to na východě u polské hranice, žijí tam i Romové. Text je inspirovaný dopisy mé matky, která žila 15 let v USA,“ říká Sadovská.
Její matku do exilu vyhnalo násilí po rozpadu Sovětského svazu v 90. letech minulého století, kdy se rodila nezávislá Ukrajina. „Rozpoutal se politický boj o moc, malá občanská válka. Bojovaly proti sobě vesnice, patriarchové byli vražděni. My jsme z bezpečnostních důvodů nemohli spát doma, přátelé z pravoslavné církve z USA matce tehdy obstarali víza a letenku,“ líčí zpěvačka. Konkrétnější informace nelze dohledat.
Sadovská však do Ameriky s matkou neodjela. Tou dobou už měla vystudovaný klavír na lvovské konzervatoři a účinkovala v divadlech v Kyjevě, Petrohradě a Moskvě.
Následně nastoupila do experimentálního centra v toskánském městě Pontedera, které v předešlé dekádě založil polský režisér Jerzy Grotowski. Ten patřil spolu s americkým Living Theatre a v Londýně narozeným Peterem Brookem k nejprogresivnějším divadelním inovátorům 20. století.
Roky 1991 až 2001 pak Sadovská strávila jako herečka a divadelní muzikantka v zapadlé polské vísce Gardzienice, od ukrajinské hranice vzdálené zhruba stejně jako její rodný Lvov. Právě tam jeden z Grotowského kolegů, o necelou generaci mladší Włodzimierz Staniewski, založil „experimentální antropologické“ divadlo. Jeho klíčovou myšlenkou byla izolace od městského ruchu, místo nějž se aktéři seznamovali s místními lidmi a jejich každodenním rytmem.
Mariana Sadovská se dnes doprovází na indické harmonium, snadno přenosný nástroj, který v populární hudbě proslavila německá zpěvačka Nico. Sadovská ho objevila právě v Polsku. „Náhodou ho měli v divadle, a protože jsem studovala piano, harmonium mi bylo blízké. Má měkčí zvuk než akordeon. Ukrajinská hudba je polyfonní, a když zpívám sólově, harmonium nabízí všechny ty další hlasy,“ popisuje.
Tehdy také začala podnikat etnomuzikologické výpravy, které ji kromě Ukrajiny postupně zavedly do Irska, Egypta, Brazílie nebo na Kubu. „Profesor z univerzity v Pensylvánii mi pak navrhl, že by vydal zpěvník ukrajinských písní a přeložil ho do angličtiny. Nic takového zatím neexistovalo. Přesvědčil mě, abych si zažádala o Fulbrightovo stipendium. To byla příležitost udělat výzkum i mezi imigrantskou komunitou v USA. Po koncertech za mnou lidé chodili a vzpomínali na písně ze svých rodných ukrajinských vesnic,“ líčí, jak písně sbírala.
V létě 2013 vystoupila Sadovská na festivalu v německém Rudolstadtu, který díky blízkosti u hranic pravidelně navštěvují i Češi. Vzala s sebou autentický ukrajinský ženský sbor Drevo. „Když jsme se poprvé seznámily, zpívaly pro mě celou noc, děkovaly mi, že jejich umění tím získalo nějaký smysl,“ říká.
Ve své tvorbě se dotýká také vztahů své rodné země s Ruskem, které Ukrajinu minulý měsíc vojensky napadlo. Například skladatel Dmitrij Šostakovič v memoárech popsal, jak sovětský diktátor Josif Stalin nechal vyvraždit stovky ukrajinských lidových muzikantů. A mezi odborníky se dodnes vedou debaty, do jaké míry oficiální ansámbly sovětské éry znehodnotily autentické lidové kořeny.
Mariana Sadovská tvrdí, že i když komunisté ničili tradice a zakazovali ukrajinštinu, paradoxně zároveň pomohli přežít venkovské kultuře. „V mnoha vesnicích se tradice zpěvu udržela, protože tam měli kolchoz, Dům kultury a skupinu zpěvaček s akordeonem a písněmi o Leninovi,“ argumentuje.
K nejtemnějším bodům rusko-ukrajinské historie patří havárie jaderné elektrárny v Černobylu z roku 1986, kterou tehdejší státní média tajila. Sadovské bylo 14 let. „Poslouchali jsme Hlas Ameriky, KGB ho sice rušila, ale i tak jsme vytušili, že se stalo něco závažného. Matka zavírala okno a nakoupila jód,“ vzpomínala. O čtvrtstoletí později dostala nabídku vytvořit pro americký smyčcový Kronos Quartet kompozici inspirovanou právě černobylskou tragédií. Premiéry měla v Kyjevě, New Yorku a Londýně.
I když diskografie Mariany Sadovské čítá jen šest alb, z nichž první vydala roku 2002, podílela se na více než 30 koncertních i divadelních projektech. K posledním patří pásmo sestavené k 80. výročí jedné z nejtragičtějších událostí 2. světové války, masakru v rokli Babí Jar poblíž Kyjeva. Nacistické jednotky tam roku 1941 postřílely přes 33 tisíc Židů. Sadovská nezakrývá, že mezi pachateli byli i Ukrajinci. „Naši historii musíme přijmout jako celek, jinak riskujeme další manipulace s fakty,“ říká.
Jako muzikantka přispěla také k německé divadelní inscenaci románu Knihy Jakubovy od Olgy Tokarczukové, polské nositelky Nobelovy ceny za literaturu.
Dnes žije Mariana Sadovská v Kolíně nad Rýnem s divadelníkem Andrém Erlenem. Významným umělcem je i její otec Viktor Morozov, kterého však neznala až do svých 18 let. „Zpíval ukrajinskou poezii a texty, které byly zakázané, proto ho vyhodili z univerzity,“ říká. V době perestrojky byl otec zakládajícím členem politického kabaretu Ne žurys, v překladu Neměj strach. Dnes patří k předním ukrajinským překladatelům i písničkářům.
