Rudčenková se zároveň vrací k tématům, která spojovala už povídky z 18 let staré sbírky Noci, noci: k nemožnosti vyrovnat se s traumaty z dětství, neschopnosti zakotvit v trvalém partnerském vztahu. Amáliina nehybnost tyto motivy ale vyhrocuje až kamsi k bodu zlomu – někomu se proto může jevit jako temně básnivá perla, jinému zase jako portrét ženy, která by mohla být postarším idolem generace „sněhových vloček“.
Pětatřicetiletá Amálie tráví dny ležením a kontemplací. Nepřemýšlí moc o tom, co je špatně se světem či s ní samou; jádrem nepokoje je pocit, že do světa nezapadá, že interakce s ním ji neuspokojuje, že není dostatečně šťastná.
Časem se vzchopí, rozejde se svým pasivním a nudným přítelem, sbalí několik mužů, u každého ale zjistí, že pod přitažlivým vonným tělem jsou vážné postojové vady. A tak se Amálie vydává na cesty, od výletů k jezerům v Pošumaví až po pobyty v Japonsku. Jógu vymění za zen, ani to ji však neuspokojí. A léta mezitím plynou. Amálie je v začarovaném kruhu.
Vyprávění postupně doplňují kontury bolestínské matky i otce, který rodinu opustil a pak náhle zemřel. To jako by osvětlovalo i repertoár traumat a bolístek, jež způsobily Amáliinu nerozhodnost. A sledujeme rovněž její léčení, při němž si cestu hlubinnou psychoterapií nakonec zpestří i lysohlávkami a vlivem Němce Clemense Kubyho, jenž tvrdí, že na vše stačí si jen přesvědčivě říct: chci být zdravý.
Jakousi vyrovnanost či smíření Amálie nachází ve svém posledním, kobyliském bytě, kde se kochá „pohledem do zahrad a přitom na nich nemusí pracovat, cítí se jako kněžna, jejíž pozemky obhospodařují její poddaní“. Zde žije v bezdětném vztahu s posledním ze svých milenců a kouká z okna. Šaman Jaroslav Dušek pod ním zrovna neprochází, ale jeho přítomnost by nijak nepřekvapila.
Co si s tím počít? Můžeme obdivovat jazyk a styl, který je na rozdíl od ploché prvoplánovitosti českých bestsellerů bohatě barevný, odstíněný a nuancovaný. Můžeme obdivovat preciznost sondy do duše postavy zatížené traumaty, jichž se nedokáže zbavit. Můžeme si umocňovat zážitek poslechem písní, které jsou uvedeny v záhlaví mnoha kapitol a zjevně s textem pocitově korespondují.
Můžeme spekulovat o vztahu Pravdy a Básně, tedy o tom, čemu se dnes módně říká autofikce, zvláště když nás k tomu vyprávění v závěru vyzve, protože vylíčenou epizodu vzápětí popře: „Autorka tohoto textu vás občas záměrně klamala, co na tom“. A můžeme si Amálii zkoušet vřadit do panteonu divných žen, které v posledních letech představily romány Anny Bolavé, Lucie Faulerové či Zuzany Brabcové.
Také ale můžeme mít pocit, že čteme zbytečně dlouhé vyprávění o nesnesitelně sebestředné bytosti. Hrdinka románu Zuzany Brabcové nazvaného Stropy se pod tíhou traumat hroutila natolik, že z kruhu pobytů v blázinci, závislostí na lécích a potřebě alkoholu neměla šanci vyjít ani na chvilku; k tomu všemu ale musela platit složenky.
Amálii však finanční trable netíží. Do Japonska může odletět, kdykoli má na to chuť. A netíží ji ani jiné potíže světa, vše vnímá jen skrze své „já“. Svět je pro ni „božským prazdrojem veškerého života“, který by měl opravit její narušenou matrici.
Jakékoli role, které nás svět nutí přijmout, jsou pro ni jen svazujícími koncepty. Ostatní postavy pro hrdinku mají smysl jen v tom, jak je zužitkuje v péči o sebe; že by ale respektovala i jejich vlastní „já“, to ani náhodou.
Pokud nás tedy nevezme za srdce kultivované lyrické líčení psychických těžkostí Amáliina hledání sebe sama, čteme jen vleklý příběh chorobně egocentrické bytosti, jejíž pohyb v kruhu do něj zavlekl i nás.
V závěru sice můžeme hloubat nad tím, nakolik je Amáliino nalezení rovnováhy za pomoci houbiček kombinovaných s mystikou duchovního osvícení ironické či vymáchané v černém humoru, ani to ale nikam nepovede. Knihu odložíme s úlevou, že už se můžeme vrátit do světa, který má i jiné zahrady než jen ty zenové.
