Dva muži, kteří spolu kamarádí už od dětství, milují země bývalého Sovětského svazu. Často do nich cestují, ať už vlakem, letadlem, nebo rezavou felicií, povídají si s místními a ochutnávají tamní piva. Tentokrát pro ně ale byla cesta na východ jiná. Eskalující situaci na rusko-ukrajinských hranicích s napětím sledovali poslední týdny před vypuknutím konfliktu.
Výjezd do Ruska definitivně zavrhli, když prezident Vladimir Putin v pondělí před začátkem invaze oznámil, že uznává republiky v hranicích Doněcké a Luhanské oblasti. „Z morálního hlediska jsme nechtěli jet do státu, který otevřeně okupuje svého souseda. A ten soused je nám navíc sympatický,“ vysvětluje Honza. Paradoxem je, že víza jim začala platit v den, kdy ruská vojska napadla Ukrajinu.
Měli vyčleněnou dovolenou a našetřené peníze na cestu a zvažovali náhradní plán. Nakonec jim ale přišlo hloupé jet se slunit třeba Balkán, zatímco jsou jen o pár set kilometrů dál lidé nuceni opouštět své domovy. „Ve chvíli, kdy Rus vstoupil na Ukrajinu, jsem napsal kamarádovi a šli jsme to probrat do hospody. Měl jsem první pivo a psal jsem Honzovi, zda má smysl teď někam jezdit, že si to nedokážu představit. Že bychom měli dělat raději něco, co bude mít v dané situaci smysl. Honza mi odpověděl, že ho napadlo to samé,“ popisuje Vladimír, jak se zrodila humanitární expedice Beer with Travel.
Na hranicích byl člověk vždy potřebný
V den, kdy měli cestovatelé původně nasednout do letadla směr Rusko, nabalili dodávku vodami nebo dětskými plenami a bez podrobnějšího plánu vyrazili k ukrajinským hranicím. „Ve Zlíně jsme zavolali kamarádovi Majošu Zvonkovi, který pořádá v nedalekém Slavičíně festival. Ten za půl hodiny zmobilizoval místní charitu, která nám naložila plnou dodávku věcí,“ pokračuje Jan ve vyprávění. Na ukrajinsko-slovenském hraničním přechodu Ubľa pak dostali do vyloženého auta několik uprchlíků mířících do Prahy.
Dvojice si je vědoma kritiky mířící na Čechy, kteří se neorganizovaně sjížděli u hranic. I oni souhlasí s tím, že první dny na hraničních přechodech byly chaotické. Stačilo však podle nich zapojit selský rozum a spojit se s tamním dobrovolnickým dispečinkem. „Na každých hranicích jsme měli kontakty. Zavolali jsme jim třeba, že tam budeme za dvě hodiny a vezmeme šest lidí do Polska. Dispečeři sedí na místě ve stanu a evidují si, kam chtějí uprchlíci jet, a řidiči pak říkají, kolik míst mají volných a kam jedou,“ přibližuje Vladimír dnes už zaběhnutý systém. „Díky tomu, že jsme komunikovali s dobrovolníky na hranicích, jsme byli vždy potřební,“ míní.
Chalupy už nejsou
Honza a Vladimír strávili deset dní jízdou mezi Maďarskem, Ukrajinou, Slovenskem, Polskem a Českem. Najeli přes osm tisíc kilometrů, odvezli desítky žen a dětí a vyslechli si mnoho příběhů. „S každou další jízdou lidé přicházeli z intenzivnější situace. První dny utíkali z naprosto oprávněného strachu. Poslední dny jsme už vozili hlavně lidi z Kyjeva a Charkova. A především Charkov dostává od samého začátku neuvěřitelný čoud. Mám z toho husí kůži, když o tom mluvím,“ přiznává Jan.
Vzpomíná na ženu se čtyřmi syny, kteří Ukrajinu nejprve nechtěli opouštět. „Ale poslední noc bombardovali jejich čtvrť, strávili ji s pláčem na podlaze v kuchyni, otřásaly se jim zdi a padaly věci z poliček. V jejich bezprostředním okolí lítaly rakety,“ vypravuje Jan příběh svých pěti pasažérů. „Vzali proto Ikea tašku a jeli 30 nebo 40 hodin ve vlaku, kde byly v kupé i dvě desítky lidí. Vyprávěli nám, že vlak v noci zastavil a zhasnul, protože byly nálety. Kdyby zničili koleje před nimi, byli by v háji,“ říká.
Honza vysvětluje, že kromě úmorné cesty vlakem, která trvala z východní části země i několik desítek hodin, museli prchající Ukrajinci absolvovat asi desetihodinové stání na hranicích, než se dostali na další cestu. „Neměli se kde ohřát, kam se schovat, není tam žádný koridor pro pěší, takže stáli s dětmi ve zplodinách. Dodávali ale, že oproti tomu, co zažívali předtím, to byl spíš jen diskomfort, a navíc už byli v bezpečí,“ přibližuje náročné podmínky.
Vzpomíná také na rodinu, která se chtěla původně před válkou schovat na chatu, jenže Rusové chalupářskou vesnici vybombardovali. Zasáhla ho cesta s chlapcem Natanem, kterého si musel kvůli nedostatku místa v dodávce vézt na klíně. „Byl asi čtyřletý, jen o trochu větší než můj syn Filip. Vyprávěl mi, že pojedou s dědou na chatu a jestli se za ním přijedeme podívat. Na jeho mámě ale bylo vidět, že žádná chata už není,“ říká s tím, že se ale snažili dělat rodinám spíše pozitivně naladěnou společnost než na ně přenášet své vlastní pocity. „To jsme si pak řekli třeba večer na hotelu. Ale člověk časem trochu otupí a bere to jako fakt,“ dodává Vladimír.
Až budu zdrhat, vezmu si iPhone
Kamarádi se domnívají, že solidarita Čechů je nyní na vrcholu a postupně bude jejich vůle pomáhat opadat. Oni sami by nejen proto chtěli přispívat svým dílem i v budoucnu. „Nebereme to tak, že jsme teď deset dní rajzovali s dodávkou a tím to pro nás končí. Tím by to naopak mělo začít. Teď je pomoci spousta, ale za měsíc za dva těch uprchlíků bude stále hodně a vůle pomoci už nebude tak intenzivní,“ míní Jan.
První známky vystřízlivění jsou podle nich ve společnosti patrné již teď. „Lidi si stěžují na to, že je drahý benzin nebo že uprchlíci dostanou od státu pět tisíc korun. V tu chvíli bych řekl místnímu, ať si nechá zastřelit tátu, žije v bombardovaném městě bez vody a elektřiny, vezme si pět tisíc a je tam s iPhonem,“ říká. „Většina lidí, které jsme vezli, měli iPhone a já si jej vezmu také, až budu někam zdrhat,“ dodává.
Na druhou stranu jim momentální solidarita ve společnosti přijde skvělá. Věří, že kdyby se lidé střetli tváří tvář i s uprchlíky z jiných zemí, pomohli by jim také. „Kdyby viděli malého Syřana s igelitkou v ruce, tak mu pomohou, ale ne, když jim někdo bude vštěpovat do hlavy, že má v té igelitce bombu a udělá tady s ní hrozné věci,“ myslí si Vladimír.
Neházejte Rusy do jednoho pytle
Cestovatelé Beer with Travel jsou známí tím, že mají v oblibě postsovětské země včetně Ruska, které procestovali skrze transsibiřskou magistrálu. „Líbí se nám tamní architektura, historie, krajina, žijí tam skvělí lidé. To neznamená, že sympatizujeme s Putinovým režimem, který je hrozný, a to se teď projevilo ve vší čistotě,“ říká Jan.
Oba muži se shodují, že Rusové žijící daleko od měst jsou velmi pohostinní. „O politice jsme se s nimi ale nebavili a je dost možné, že ani nemají přehled o tom, co se děje. Víme, jak to tam funguje, a tak rozhodně nezačínáme hovor tím, co si myslí o Putinovi. Pokud mají jen ruské televizní kanály, stokrát omílaná lež se pro ně stává pravdou,“ vypozoroval Jan. Naopak mladí Rusové z měst se podle Vladimíra zajímali i o to, jak se na ně dívá Západ. „Brali to mnohem vážněji, minimálně mladší ročníky to asi prožívají úplně jinak a rozhodně bych Rusy neházel do jednoho pytle,“ upozorňuje.
Zejména „západní Ukrajinu“ pak cestovatelé vnímají jako velmi podobnou Polsku. „Jsou stejní jako my, ať se jedná o Lvov, Oděsu, nebo Kyjev, a chtěli by k nám na Západ. Cítil jsem se tam jako doma,“ vzpomíná Vladimír. Východ země je podle dvojice průmyslovější a častěji tam zní ruština.
Svou cestovatelskou budoucnost směrem na východ vidí každý z kamarádů jinak. Zatímco Vladimír doufá, že Rusko bude tak izolované, že jej už nikdy nenavštíví, Jan by se tam rád ještě někdy podíval. „Doufám, že si tam ještě zajedeme, protože ta země za svého prezidenta nemůže,“ říká.
