„Staří lidé zůstávají a společnost jim dělá pouze válka,“ říká Kravcovová, bývalá účetní z města Barvinkove, které leží na půli cesty mezi Charkovem a Doněckem.
Zatímco čekala ve sklepě, válka jí dělala společnost jen několik dní. Pak se rozhodla k přesunu na opačnou stranu země – za dcerou, do města Ternopil u západoukrajinského Lvova. „Pokud bych byla mladší, možná bych přemýšlela nad odchodem do ciziny. Ale tohle je moje vlast,“ uvedla pro agenturu Reuters.
Podobné pocity jako ona má i mnoho dalších ukrajinských důchodců. Ani osmdesátiletá Piroska Baksaová z malé vesnice v Zakarpatské oblasti nechtěla opustit domov. „Ani za nic jsem nechtěla odejít do Maďarska. Musela bych opustit dům, všechno,“ vysvětluje pro server Euronews. Její rodina na ni ale naléhala.
„Moje čtrnáctiletá vnučka plakala, že mě s sebou vezmou za každou cenu. Moje dvě starší vnučky v Budapešti říkaly, že mě (na Ukrajině) nenechají. Nešla bych, ale milují mě, tak jsem musela,“ líčí žena moment, kdy své rozhodnutí přehodnotila.
Od začátku ruské invaze opustilo Ukrajinu už tři a půl milionu lidí, převážně žen a dětí. Méně často k vidění jsou lidé starší šedesáti let, kteří jinak tvoří až čtvrtinu obyvatel Ukrajiny. OSN uvádí, že už před ruskou invazí bylo mnoho z nich chudých. „Budou velmi potřebovat pomoct. Objeví se obrovské problémy v souvislosti s nedostatkem jídla a zdravotních potřeb,“ domnívá se Justin Derbyshire z mezinárodní organizace HelpAge, která se zaměřuje na pomoc seniorům.
Starým lidem chybí i léky
Bez léků se ocitl například 79letý Boris Mosjir, muž z východoukrajinského města Izjum, který se právě lečí s rakovinou prostaty. Na kontrolu a pro další tablety si měl zajít k lékaři do nedalekého Charkova. Kvůli ostřelování města to ale už nebylo možné.
„Nevím, jestli je můj doktor naživu, nebo po smrti,“ říká agentuře Reuters muž, který se před útoky ukrýval spolu se synem v koupelně, kde si chránili hlavy polštáři. Žádný sklep totiž neměli. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsme přežili. Byli jsme tak vyčerpaní. Chceme si teď jenom sednout a nadechnout se,“ líčí už z relativního bezpečí na nádraží ve Lvově.
„Starší lidé jsou vázáni na své domovy,“ vysvětluje Galina Poljaková, ředitelka ukrajinské charity starající se o starší občany. Poljaková ve svých pětašedesáti letech sama patří do skupiny nad 60 let, odchod však také razantně odmítá. Důvod má ale jiný než většina seniorů. „Nikam nepůjdu, zůstanu, protože je tady spousta práce, kterou musím udělat,“ říká.
Její charita tvořená dobrovolníky zhruba v jejím věku pomáhá ještě starším či nemocným lidem s rozvozem jídla a léků nebo s kontaktováním rodiny. „Mnoho žen a dětí odešlo ze země a starší zůstali doma, izolovaní a hladoví,“ líčí pro britskou stanici Sky News.
Odjezd je pro některé riziko
Starším Ukrajincům pomáhá na dálku také koncipientka Julia Entinová z amerického Los Angeles. Jako vnučka přeživších holokaustu se zaměřuje právě na tuto skupinu.
„Už tak přežili těžké trauma. S touto válkou ho prožívají znova od začátku,“ vysvětluje pro americký server ABC News. „Říkám jim, že můj praděda nebyl evakuovaný a prožil druhou světovou válku pod nacistickou okupací. To mezi námi vytvoří hluboké spojení a pomůže to navázat důvěru,“ vysvětluje, jak přesvědčuje lidi, které nikdy neviděla, aby jí uvěřili.
S ukrajinskými organizacemi se jim poté pokusí domluvit převoz speciálními taxíky nebo autobusy do bezpečí. Přesto se setkává s různými reakcemi. Minulý týden například osmdesátiletý muž odmítl odejít ze svého úkrytu, protože se bál, že by mohl zemřít při cestě. „Přesvědčit ho byla velká výzva, protože nelze zaručit, že se to nestane,“ uvádí.
Podobnou zkušenost měla i profesorka matematiky z Kalifornské univerzity Svetlana Jitomirskajová, jejíž 87letý otec žije v Charkově. „Odmítl odejít, nechce se přesunout,“ říká.
Entinová uvádí, že většina lidí, se kterými jednala, míří poté do Izraele nebo Evropy. Žytomyrský občan Hidekacu Furikhata ale odletěl do Japonska, kde se v roce 1943 narodil, avšak prožil tu jen pár let života. Od roku 1945 rodina bydlela kvůli otcově práci v Sovětskému svazu. V dospělosti se Furikhata usídlil ve městě na severozápadě Ukrajiny. „Ukrajina je můj domov. Až válka skončí, chci se vrátit,“ řekl podle serveru Japan News po příjezdu do Japonska.
Video: Cítím jedině bolest, je to jedním slovem peklo, říká o rodném Mariupolu Ukrajinka
„Staří lidé zůstávají a společnost jim dělá pouze válka,“ říká Kravcovová, bývalá účetní z města Barvinkove, které leží na půli cesty mezi Charkovem a Doněckem.
Zatímco čekala ve sklepě, válka jí dělala společnost jen několik dní. Pak se rozhodla k přesunu na opačnou stranu země – za dcerou, do města Ternopil u západoukrajinského Lvova. „Pokud bych byla mladší, možná bych přemýšlela nad odchodem do ciziny. Ale tohle je moje vlast,“ uvedla pro agenturu Reuters.
Podobné pocity jako ona má i mnoho dalších ukrajinských důchodců. Ani osmdesátiletá Piroska Baksaová z malé vesnice v Zakarpatské oblasti nechtěla opustit domov. „Ani za nic jsem nechtěla odejít do Maďarska. Musela bych opustit dům, všechno,“ vysvětluje pro server Euronews. Její rodina na ni ale naléhala.
„Moje čtrnáctiletá vnučka plakala, že mě s sebou vezmou za každou cenu. Moje dvě starší vnučky v Budapešti říkaly, že mě (na Ukrajině) nenechají. Nešla bych, ale milují mě, tak jsem musela,“ líčí žena moment, kdy své rozhodnutí přehodnotila.
Od začátku ruské invaze opustilo Ukrajinu už tři a půl milionu lidí, převážně žen a dětí. Méně často k vidění jsou lidé starší šedesáti let, kteří jinak tvoří až čtvrtinu obyvatel Ukrajiny. OSN uvádí, že už před ruskou invazí bylo mnoho z nich chudých. „Budou velmi potřebovat pomoct. Objeví se obrovské problémy v souvislosti s nedostatkem jídla a zdravotních potřeb,“ domnívá se Justin Derbyshire z mezinárodní organizace HelpAge, která se zaměřuje na pomoc seniorům.
Starým lidem chybí i léky
Bez léků se ocitl například 79letý Boris Mosjir, muž z východoukrajinského města Izjum, který se právě lečí s rakovinou prostaty. Na kontrolu a pro další tablety si měl zajít k lékaři do nedalekého Charkova. Kvůli ostřelování města to ale už nebylo možné.
„Nevím, jestli je můj doktor naživu, nebo po smrti,“ říká agentuře Reuters muž, který se před útoky ukrýval spolu se synem v koupelně, kde si chránili hlavy polštáři. Žádný sklep totiž neměli. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsme přežili. Byli jsme tak vyčerpaní. Chceme si teď jenom sednout a nadechnout se,“ líčí už z relativního bezpečí na nádraží ve Lvově.
„Starší lidé jsou vázáni na své domovy,“ vysvětluje Galina Poljaková, ředitelka ukrajinské charity starající se o starší občany. Poljaková ve svých pětašedesáti letech sama patří do skupiny nad 60 let, odchod však také razantně odmítá. Důvod má ale jiný než většina seniorů. „Nikam nepůjdu, zůstanu, protože je tady spousta práce, kterou musím udělat,“ říká.
Její charita tvořená dobrovolníky zhruba v jejím věku pomáhá ještě starším či nemocným lidem s rozvozem jídla a léků nebo s kontaktováním rodiny. „Mnoho žen a dětí odešlo ze země a starší zůstali doma, izolovaní a hladoví,“ líčí pro britskou stanici Sky News.
Odjezd je pro některé riziko
Starším Ukrajincům pomáhá na dálku také koncipientka Julia Entinová z amerického Los Angeles. Jako vnučka přeživších holokaustu se zaměřuje právě na tuto skupinu.
„Už tak přežili těžké trauma. S touto válkou ho prožívají znova od začátku,“ vysvětluje pro americký server ABC News. „Říkám jim, že můj praděda nebyl evakuovaný a prožil druhou světovou válku pod nacistickou okupací. To mezi námi vytvoří hluboké spojení a pomůže to navázat důvěru,“ vysvětluje, jak přesvědčuje lidi, které nikdy neviděla, aby jí uvěřili.
S ukrajinskými organizacemi se jim poté pokusí domluvit převoz speciálními taxíky nebo autobusy do bezpečí. Přesto se setkává s různými reakcemi. Minulý týden například osmdesátiletý muž odmítl odejít ze svého úkrytu, protože se bál, že by mohl zemřít při cestě. „Přesvědčit ho byla velká výzva, protože nelze zaručit, že se to nestane,“ uvádí.
Podobnou zkušenost měla i profesorka matematiky z Kalifornské univerzity Svetlana Jitomirskajová, jejíž 87letý otec žije v Charkově. „Odmítl odejít, nechce se přesunout,“ říká.
Entinová uvádí, že většina lidí, se kterými jednala, míří poté do Izraele nebo Evropy. Žytomyrský občan Hidekacu Furikhata ale odletěl do Japonska, kde se v roce 1943 narodil, avšak prožil tu jen pár let života. Od roku 1945 rodina bydlela kvůli otcově práci v Sovětskému svazu. V dospělosti se Furikhata usídlil ve městě na severozápadě Ukrajiny. „Ukrajina je můj domov. Až válka skončí, chci se vrátit,“ řekl podle serveru Japan News po příjezdu do Japonska.
