Jak jste byl spokojen s vystoupením českých paralympioniků v Pekingu?
Měli jsme tam čtyři lyžaře a tým parahokejistů. Lyžař Patrik Hetmer byl šestý z dvanácti startujících, to byl pěkný úspěch. Sjezdovka byla hodně těžká, pro zrakově handicapované jezdce extrémně náročná. U hokejistů jsme tajně doufali v lepší výsledek než šesté místo, navíc když ještě došlo k vyloučení ruského týmu. Kluci zahráli výborné čtvrtfinále s Čínou, to byl světový parahokej, jen ta koncovka nevyšla dobře. V utkání o páté místo s Italy už bohužel odešli, to nebyl dobrý výkon.
Je zklamáním, že se Češi ze zimní paralympiády znovu vrátili bez medaile? Nebo je zklamáním malá početnost výpravy?
Zimní paralympiáda u nás není dominantní, vozíme medaile spíš z letní, což je zároveň mnohem větší akce. Proto je trochu snazší přivézt cenné kovy odtamtud. Ale je pravda, že poslední zimní medaili získala lyžařka Anička Kulíšková před dvanácti lety ve Vancouveru, což je jasný signál, že s tím musíme něco dělat. V novém vedení Českého paralympijského výboru jsme si zavedli kouzelné slůvko.
Jaké?
Rozvoj. Na tom bychom chtěli skutečně zapracovat. Parahokejisté jsou příkladem, uspořádali dvě povedená mistrovství světa v Ostravě a nemají teď problém s hráči. Omladili tým, nebojím se o ně. U dalších zimních sportů, jako jsou lyžování nebo curling, ale musíme motivovat mladé sportovce, vytvořit koncepci. Jsem přesvědčen, že ti lidé se najdou a pomocí sportu je můžeme motivovat obecně k úspěšnému životu.
Pociťujete úpadek českého parasportu? Když zůstaneme u metriky medailí, na letní paralympiádě před dvaadvaceti lety brali čeští sportovci 43 medailí. V Riu 2016 a Tokiu 2021 to bylo sedm, respektive osm cenných kovů.
Je třeba zmínit, že od paralympiády v Sydney 2000 se toho dost změnilo, co se týče slučování kategorií a podobně. Reálně je teď mnohem menší šance přivézt tolik medailí. Ale uznávám, že ústup českého parasportu je znát. Ukazuje se, že jsme někde zaspali. Střešní organizace jednotlivých sportů mohly pracovat lépe. My se nyní snažíme to restartovat a jako výbor motivovat jednotlivé svazy, aby se začaly věnovat rozvoji a práci s mládeží.
Kudy vede ta cesta? Snažíte se, aby čeští sportovci byli profesionálové? Nyní fungují na profesionální bázi jen parahokejisté?
Ani u hokejistů bych nemluvil o profesionalizaci. Profík se věnuje sportu pět až sedm dní, v pracovní době, dostává za to peníze. Je zabezpečený tak, že se věnuje jen sportu. A tak to naši hokejisté nemají. Schází se sice pravidelně, tři dny v týdnu, nicméně jinak chodí do práce, protože mzdy za parahokej jim k uživení nestačí. Za mě je to poloprofesionální režim.
A ostatní sportovci?
Ve spolupráci se sportovním centrem Viktoria máme třeba medailisty z Tokia a další výkonnostní sportovce, atlety a plavce, v režimu částečného úvazku. Také oni fungují na poloprofesionální bázi. Třeba koulař Aleš Kisý, bronzový z Tokia, chodí do práce a k tomu má tento přivýdělek. Pro trénink má sice podmínky, jde tam však až po práci. Ale abych se vrátil k původní otázce, cesta plné profesionalizace je nutná, pokud chceme vozit medailí více, ne méně. V západní Evropě je to úplně normální. Jenomže není to pouze o penězích a pracovní době.
O čem ještě?
Je potřeba, aby sportovci byli profíci i v hlavách. Životospráva, pravidelné tréninkové jednotky s nějakým plánem a dopadem. Jedna věc je podpora shora, druhá je ale vlastní přístup sportovců. Musí být odpovídající.
Zmínil jste, že v západní Evropě jsou profesionální parasportovci něčím normálním. Proč u nás parasport takovou pozici nemá?
Pokrok se udělal. Když jsem já před dvaceti lety sportoval, vůbec nebyly žádné platy nebo sportovní činnost v pracovní době. Vše to bylo po práci nebo o víkendech. Ale obrovský kus práce je ještě před námi. Asi je to otázka vnímání společnosti, protože pořád se setkávám s názory, že parasport jsou jen nějaké sociální a doplňkové aktivity. Kdežto v západní Evropě je to plnohodnotný sport. Třeba v Nizozemsku jsou olympijský a paralympijský výbor stejně velkými organizacemi. Sport je tam jeden. To se mi hrozně líbí, chceme to budovat i tady.
V Pekingu zaujali ukrajinští parasportovci, kteří získali 29 medailí, v pořadí národů šlo o druhou nejúspěšnější výpravu. Přitom od roku 2014 je jejich země de facto ve válečném stavu.
Ano, předvedli výborné výsledky. K zimním sportům mají zřejmě obecně blíže než my. Neznám jejich přesnou koncepci, ale očividně to nedělají vůbec špatně. Líbí se mi také Slováci, pracují lépe než my. Jejich lyžaři přivezli šest medailí, a navíc mají nadějné teenagery. U nás jsou lidé s potenciálem také, ale nepracujeme s nimi, jak bychom měli. Se Slováky jsme v kontaktu, chceme se u nich inspirovat.
Takže problém v základně sportovců nevidíte?
Myslím, že tam zásadní problém není. Byl bych rád, kdyby lidé s handicapem nebyli, ale ono to tak není. V Česku se můžeme bavit o deseti procentech z populace. Jsou to desítky tisíc možných sportovců, ale podle mě je zásadní problém v tom, abychom je ke sportu přivedli a motivovali. Tam selháváme.
Boom pro český parahokej přinesly zmiňované šampionáty v roce 2019 a 2021 v Ostravě, jinak ale česká veřejnost parasportovce příliš nezná. Na tom chcete také zapracovat?
Tým lidí kolem parahokeje v čele s Jirkou Šindlerem odvedl obrovský kus práce. Chceme s nimi být hodně v kontaktu. Dávají o sobě vědět, jsou marketingově velmi silní a předkládají vzory veřejnosti. Je to tak, že na sebeprezentaci a marketingu chceme hodně pracovat, přinést téma parasportu k veřejnosti. Ukázat, že i parasport je atraktivní, o čemž se lidé v případě hokejistů přesvědčili.
Co pro to aktuálně děláte?
Vybudovali jsme v rámci vedení našeho výboru novou strukturu, kterou se snažíme ve spolupráci s Národní sportovní agenturou finančně pokrýt. Zatím se to nedaří, ale doufám, že najdeme společnou řeč. Jedna ze silnějších buněk v té struktuře bude právě marketing a komunikace. Součástí toho by měli být samotní parasportovci, kteří se musí naučit být profesionálové i v tomto směru. Musí se umět prezentovat, vyjadřovat se. Moc se na tu práci s nimi těším, je to velmi důležité.
To by podle vás podpořilo i zájem nových parasportovců, že?
Určitě. Když zůstanu u příkladu parahokeje, tak mezi těmi devíti tisíci fanoušky v Ostravar Areně při MS byli třeba majitelé firem, kteří se rozhodli na základě té zkušenosti parasport podpořit. Byly tam zároveň rodiny s dětmi, které mají nějaký handicap, a řekly si, že to zkusí. Jsou to spojené nádoby.
Jsou na obzoru další podobné akce, kterými budete chtít v Česku zvýšit zájem o parasport?
Parahokejisté určitě nepovolí ve svém tempu, nějaké turnaje u nás stoprocentně budou. Příští rok budeme v Plzni pořádat velký turnaj v lukostřelbě handicapovaných. Ano, i tohle je cesta. Musíme být organizátory velkých světových akcí.
Jak jste byl spokojen s vystoupením českých paralympioniků v Pekingu?
Měli jsme tam čtyři lyžaře a tým parahokejistů. Lyžař Patrik Hetmer byl šestý z dvanácti startujících, to byl pěkný úspěch. Sjezdovka byla hodně těžká, pro zrakově handicapované jezdce extrémně náročná. U hokejistů jsme tajně doufali v lepší výsledek než šesté místo, navíc když ještě došlo k vyloučení ruského týmu. Kluci zahráli výborné čtvrtfinále s Čínou, to byl světový parahokej, jen ta koncovka nevyšla dobře. V utkání o páté místo s Italy už bohužel odešli, to nebyl dobrý výkon.
Je zklamáním, že se Češi ze zimní paralympiády znovu vrátili bez medaile? Nebo je zklamáním malá početnost výpravy?
Zimní paralympiáda u nás není dominantní, vozíme medaile spíš z letní, což je zároveň mnohem větší akce. Proto je trochu snazší přivézt cenné kovy odtamtud. Ale je pravda, že poslední zimní medaili získala lyžařka Anička Kulíšková před dvanácti lety ve Vancouveru, což je jasný signál, že s tím musíme něco dělat. V novém vedení Českého paralympijského výboru jsme si zavedli kouzelné slůvko.
Jaké?
Rozvoj. Na tom bychom chtěli skutečně zapracovat. Parahokejisté jsou příkladem, uspořádali dvě povedená mistrovství světa v Ostravě a nemají teď problém s hráči. Omladili tým, nebojím se o ně. U dalších zimních sportů, jako jsou lyžování nebo curling, ale musíme motivovat mladé sportovce, vytvořit koncepci. Jsem přesvědčen, že ti lidé se najdou a pomocí sportu je můžeme motivovat obecně k úspěšnému životu.
Pociťujete úpadek českého parasportu? Když zůstaneme u metriky medailí, na letní paralympiádě před dvaadvaceti lety brali čeští sportovci 43 medailí. V Riu 2016 a Tokiu 2021 to bylo sedm, respektive osm cenných kovů.
Je třeba zmínit, že od paralympiády v Sydney 2000 se toho dost změnilo, co se týče slučování kategorií a podobně. Reálně je teď mnohem menší šance přivézt tolik medailí. Ale uznávám, že ústup českého parasportu je znát. Ukazuje se, že jsme někde zaspali. Střešní organizace jednotlivých sportů mohly pracovat lépe. My se nyní snažíme to restartovat a jako výbor motivovat jednotlivé svazy, aby se začaly věnovat rozvoji a práci s mládeží.
Kudy vede ta cesta? Snažíte se, aby čeští sportovci byli profesionálové? Nyní fungují na profesionální bázi jen parahokejisté?
Ani u hokejistů bych nemluvil o profesionalizaci. Profík se věnuje sportu pět až sedm dní, v pracovní době, dostává za to peníze. Je zabezpečený tak, že se věnuje jen sportu. A tak to naši hokejisté nemají. Schází se sice pravidelně, tři dny v týdnu, nicméně jinak chodí do práce, protože mzdy za parahokej jim k uživení nestačí. Za mě je to poloprofesionální režim.
A ostatní sportovci?
Ve spolupráci se sportovním centrem Viktoria máme třeba medailisty z Tokia a další výkonnostní sportovce, atlety a plavce, v režimu částečného úvazku. Také oni fungují na poloprofesionální bázi. Třeba koulař Aleš Kisý, bronzový z Tokia, chodí do práce a k tomu má tento přivýdělek. Pro trénink má sice podmínky, jde tam však až po práci. Ale abych se vrátil k původní otázce, cesta plné profesionalizace je nutná, pokud chceme vozit medailí více, ne méně. V západní Evropě je to úplně normální. Jenomže není to pouze o penězích a pracovní době.
O čem ještě?
Je potřeba, aby sportovci byli profíci i v hlavách. Životospráva, pravidelné tréninkové jednotky s nějakým plánem a dopadem. Jedna věc je podpora shora, druhá je ale vlastní přístup sportovců. Musí být odpovídající.
Zmínil jste, že v západní Evropě jsou profesionální parasportovci něčím normálním. Proč u nás parasport takovou pozici nemá?
Pokrok se udělal. Když jsem já před dvaceti lety sportoval, vůbec nebyly žádné platy nebo sportovní činnost v pracovní době. Vše to bylo po práci nebo o víkendech. Ale obrovský kus práce je ještě před námi. Asi je to otázka vnímání společnosti, protože pořád se setkávám s názory, že parasport jsou jen nějaké sociální a doplňkové aktivity. Kdežto v západní Evropě je to plnohodnotný sport. Třeba v Nizozemsku jsou olympijský a paralympijský výbor stejně velkými organizacemi. Sport je tam jeden. To se mi hrozně líbí, chceme to budovat i tady.
V Pekingu zaujali ukrajinští parasportovci, kteří získali 29 medailí, v pořadí národů šlo o druhou nejúspěšnější výpravu. Přitom od roku 2014 je jejich země de facto ve válečném stavu.
Ano, předvedli výborné výsledky. K zimním sportům mají zřejmě obecně blíže než my. Neznám jejich přesnou koncepci, ale očividně to nedělají vůbec špatně. Líbí se mi také Slováci, pracují lépe než my. Jejich lyžaři přivezli šest medailí, a navíc mají nadějné teenagery. U nás jsou lidé s potenciálem také, ale nepracujeme s nimi, jak bychom měli. Se Slováky jsme v kontaktu, chceme se u nich inspirovat.
Takže problém v základně sportovců nevidíte?
Myslím, že tam zásadní problém není. Byl bych rád, kdyby lidé s handicapem nebyli, ale ono to tak není. V Česku se můžeme bavit o deseti procentech z populace. Jsou to desítky tisíc možných sportovců, ale podle mě je zásadní problém v tom, abychom je ke sportu přivedli a motivovali. Tam selháváme.
Boom pro český parahokej přinesly zmiňované šampionáty v roce 2019 a 2021 v Ostravě, jinak ale česká veřejnost parasportovce příliš nezná. Na tom chcete také zapracovat?
Tým lidí kolem parahokeje v čele s Jirkou Šindlerem odvedl obrovský kus práce. Chceme s nimi být hodně v kontaktu. Dávají o sobě vědět, jsou marketingově velmi silní a předkládají vzory veřejnosti. Je to tak, že na sebeprezentaci a marketingu chceme hodně pracovat, přinést téma parasportu k veřejnosti. Ukázat, že i parasport je atraktivní, o čemž se lidé v případě hokejistů přesvědčili.
Co pro to aktuálně děláte?
Vybudovali jsme v rámci vedení našeho výboru novou strukturu, kterou se snažíme ve spolupráci s Národní sportovní agenturou finančně pokrýt. Zatím se to nedaří, ale doufám, že najdeme společnou řeč. Jedna ze silnějších buněk v té struktuře bude právě marketing a komunikace. Součástí toho by měli být samotní parasportovci, kteří se musí naučit být profesionálové i v tomto směru. Musí se umět prezentovat, vyjadřovat se. Moc se na tu práci s nimi těším, je to velmi důležité.
To by podle vás podpořilo i zájem nových parasportovců, že?
Určitě. Když zůstanu u příkladu parahokeje, tak mezi těmi devíti tisíci fanoušky v Ostravar Areně při MS byli třeba majitelé firem, kteří se rozhodli na základě té zkušenosti parasport podpořit. Byly tam zároveň rodiny s dětmi, které mají nějaký handicap, a řekly si, že to zkusí. Jsou to spojené nádoby.
Jsou na obzoru další podobné akce, kterými budete chtít v Česku zvýšit zájem o parasport?
Parahokejisté určitě nepovolí ve svém tempu, nějaké turnaje u nás stoprocentně budou. Příští rok budeme v Plzni pořádat velký turnaj v lukostřelbě handicapovaných. Ano, i tohle je cesta. Musíme být organizátory velkých světových akcí.
