„Když cizinci přicházejí, přijdou do vašeho domu. Všechny vás zabijí a řeknou: ‚Není to naše vina‘,“ zpívala Džamala v chmurném hitu nazvaném 1944, se kterým překvapivě vyhrála jinak optimistickou soutěž Eurovize.
Poslední dny se osmatřicetiletá interpretka, vlastním jménem Susana Džamaladinovová, ukrývala v kyjevském bombovém krytu, než se jí s dvěma dětmi podařilo uprchnout do Turecka. Manžela nechala na Ukrajině, kde bojuje proti ruským okupantům.
„24. února mě vzbudil a řekl mi, že začala válka a že nás napadli Rusové. V tu chvíli jsem byla v šoku. Byla to noční můra,“ vzpomíná z Istanbulu Džamala.
Cesta do bezpečí nebyla snadná. Dětem zpívala, aby se nebály. „Byli jsme v autě a slyšela jsem takový zvuk, bzzz. Před sebou jsme uviděli raketu,“ popisuje zpěvačka, která v tu chvíli nevěděla, jestli šlápnout na plyn, nebo zabrzdit. „Byla jsem vyděšená a zmatená, ale museli jsme jet dál,“ dodává.
Teď vyzývá Evropany, aby Ukrajinu podpořili. „Není to jen ukrajinská válka, je to válka proti evropským hodnotám. Myslím, že jsme v tom všichni společně,“ říká.
Písní z roku 2016 chtěla uctít památku krymskotatarských obětí stalinské éry. I když v textu nebyla zmínka o ruské okupaci Krymu, část ukrajinské veřejnosti song chápala i jako protest proti ruské anexi ukrajinského poloostrova na jaře 2014. Moskva skladbu odsoudila jako politickou provokaci.
Deportace, které měly být podle sovětského diktátora Josifa Stalina trestem za údajnou kolaboraci s nacistickým Německem, postihly asi 220 tisíc krymských Tatarů a příslušníků několika dalších tamních menšin. Většina transportů mířila do Střední Asie a na Sibiř. Až v roce 1967 byla obvinění vůči občanům tatarské národnosti odvolána a na konci 80. let jim byl povolen návrat do vlasti.
Jamala svou píseň 1944 nedávno zazpívala v Berlíně znovu na akci pořádané Eurovizí, tentokrát však už jasně na podporu ukrajinské armádě. „Přemýšlela jsem, jestli je správné zpívat, zatímco je moje země pod palbou, ale víc nesvedu. Pokud mohu zazpívat a tím pomoct vybrat nějaké peníze na podporu Ukrajiny, je to lepší než nic,“ dodává.
Rusko se letošního ročníku soutěže, která vyvrcholí 14. května v italském Turíně, zúčastnit nesmí. K favoritům naopak bude patřit ukrajinský Kalush Orchestra. Jeho členové žijí na západě země a na finále se připravují samostatně – celá sestava se kvůli válce nemůže sejít.
Lídr kapely Oleh Psjuk vede dvacetičlennou skupinu dobrovolníků, která dodává léky a pomáhá občanům prchajícím z Ukrajiny. „Válka mě oddělila od mé přítelkyně. Je 300 kilometrů daleko, nemůžeme se setkat, protože to je nebezpečné. Sedí v bunkru, zatímco já jsem tady,“ popisuje Psjuk, jehož přítelkyně teď vyrábí Molotovovy koktejly. Další člen bandu nastoupil k rezervistům.
„Nezáleží na tom, za jakých okolností pojedeme na Eurovizi, hlavní je teď pomáhat Ukrajině. I kdyby válka nakrásně v dohledné době skončila, bude trvat spoustu času, než zemi znovu vybudujeme, je úplně zničená,“ popisuje Psjuk.
Finále Eurovize by rád využil k tomu, aby problematiku ruské války na Ukrajině přiblížil dalším Evropanům. „Pokud si myslíte, že vaší zemi se tohle stát nemůže, pletete se. My jsme si to taky mysleli. Proto to musíme co nejdřív zastavit,“ dodává Oleh Psjuk.
