Pokud dobře počítám, válka na Ukrajině už pokračuje dvacátý pátý den. Z nevelké vzdálenosti zažíváme ten děs, krutost, genocidu. Denně sledujeme škody, které vůdce jedné ze světových mocností napáchal v sousední zemi, která chtěla být svobodná a demokratická. Denně potkáváme uprchlíky, z jejichž očí můžeme číst, co Putin provádí. Je pro nás opravdu těžké pochopit, proč to ruský prezident dělá. Jaký může mít motiv, aby zabíjel a devastoval, masakroval civilisty i vojáky „bratrské“ země. Čeho tím dosáhne? Velmi často a z nejrůznějších úst slyším otázku „proč to dělá“, protože jsme si zvykli žít v představě, že tohle už se v Evropě nestane.
Stalo se to. Děje se to. Na Ukrajině vidíme Putinovu nesmazatelnou, krvavou vinu. Z osmdesáti procent zničený přístav Mariupol, o kterém ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis nedávno poskytl na Twitteru doslova pekelné video: „Ukrajinský Mariupol po ruském ‚osvobození‘. Ať tito ‚osvoboditelé‘ hoří v pekle.“ Nesmyslně rozmlácené přístavní město, další zničená města, bombardovaný Kyjev, ničené vesnice, ničené všecko, zatím na tisíc oficiálně potvrzených mrtvých civilistů včetně dětí. Počty mrtvých ukrajinských vojáků neznáme, ale budou jich tisíce.
A Putinova vina se táhne dál, za hranice Ukrajiny, on a lidé okolo něj nesou odpovědnost nejen za genocidu, ale taky za cosi, co bych nazval „přeladěním“ do obecné surovosti, krvežíznivosti. Přeladěním do smrti, do úplně jiné kvality myšlení, kdy přejeme, doslova přejeme, smrt druhým lidem, kdy v sobě nedokážeme potlačit záchvaty nenávisti a zavilosti. Kdy se vracíme někam, kde jsme si přáli už se nikdy nenalézat.
Válka děsí tím, jak i v nás, kteří ji pozorujeme zdrcující většinou prostřednictvím médií, probouzí běsy a jak si na ty běsy zvykáme. Díváte se najednou úplně běžně na mrtvá, zabitá těla, vyfocená nebo natočená na video, díváte se, jak vojáci se samopaly kontrolují ležící ruské mrtvoly a hlásí, jakou mají ty zmrzlé obličeje hodnost. Na sociálních sítích se hlásí jména mrtvých ruských generálů a dalších důstojníků a člověk je rád, že padli, protože už nemohou Ukrajině škodit.
Díváte se na záběry ruských hořících tanků, které zasáhly Javeliny nebo jiné smrt rozsévající zbraně, na hořící náklaďáky, obrněné transportéry a cítíte logické uspokojení, protože agresor platí svoji daň za agresi. Zároveň úplně automaticky, přirozeně pomíjíte fakt, že v těch tancích a náklaďácích a obrňácích, v těch sestřelených helikoptérách a letadlech letěli nebo seděli vojáci, tedy lidé. Uhořeli v nich, pokud nestačili prchnout, usmažili se v nich zaživa. Není vám jich líto, nemůže vám jich být líto, protože „neměli jít na Ukrajinu vraždit“. Nemá smysl se zabývat úvahou, nakolik mohli odmítnout. Neodmítli.
„Mrtvej Rus, dobrej Rus“ už zase
Posloucháte zachycené a nahrané hovory ruských vojáků po putinovsku dobývajících Ukrajinu – jsme přece moderní svět a máme moderní techniku. Slyšíte, jak svým příbuzným a známým vyprávějí o rabování obchodů, protože mají hlad, o střílení civilistů někde v lese, protože to po nich velitelé chtějí, o znásilňování žen. A opět se ve vás vzedme nenávist, objevuje se cosi tak nesmyslného jako „spravedlivá nenávist“, kterou dal do pohybu zločinec Putin.
Ani milimetrem nejsem na straně Rusů ničících Ukrajinu, obdivuju lid té země, jak se brání, jak statečně bojuje, ale Putinova vina spočívá i v tom, jak normalizoval naši krutost, jak ji vylákal na světlo, jak v nás vzpěnil krev, jak oživil tu strašnou větu „mrtvej Rus, dobrej Rus“, kterou jsem poprvé slyšel už jako malý kluk, když nás Rusové okupovali v roce 1968. Na Ukrajině od 24. února totiž opravdu platí „mrtvý Rus, dobrý Rus“, čím jich tam zahyne víc, tím je větší šance, že se země ubrání, že Putin prohraje.
Jedna učitelka vyučující na prvním stupni mi nedávno vyprávěla, jak vodí děti na oběd a jak jsou kluci doslova fascinovaní bojovou technikou, povídají si vzrušenými, přeskakujícími hlasy o raketách, o typech tanků, o stíhačkách, o nejrůznějších typech vražedných zbraní, o atomovkách. Válka je strašně blízko, mění nás, mění naše děti. A jinak mění ukrajinské děti, které ji zažily na vlastní kůži. A jinak mění ruské děti, které propaganda zpracovává, aby té hrůze fandily.
Mnohokrát jsem za poslední týdny slyšel věty „kéž by zabili Putina“, „proč nezabijou Putina“, případně větu „kdybych měl tu možnost, tak bych Putina zabil“. Sám, maje modrou knížku, jsem vícekrát přemýšlel, co bych udělal, kdybych se mu octl tváří v tvář a měl v ruce nějakým řízením osudu pistoli, jestli bych byl s to ho zabít. Protože se asi shodneme, že pro mír, pro neválku, je nutné buď Putina zabít, nebo ho dostat před válčený soud v Haagu.
Allahu Akbar Putin
Putin nás zatáhl do strašlivé situace, do minulosti, která už měla být překonána, měli jsme ji mít za sebou. Jeho vina tkví i v tom, že blokuje pozitivní vývoj celé evropské společnosti. Mnoho lidí i u nás, natožpak na Ukrajině, se dnes ptá: Jakou budoucnost mají naše děti, když Rusku vládne Putin a když po Putinovi v této nešťastné zemi může klidně přijít někdo stejně strašný, stejně krutý, stejně nemilosrdný, stejně zlý?
Jeden detail celé té ukrajinské hrůzy mi přijde otřesný a příznačný zároveň. Místopředseda sněmovny, lidovec Jan Bartošek, na konci minulého týdne tweetoval: „Vojáci bojující proti Ukrajině s technikou označenou ruskými znaky volají při bojových úspěších pozdrav muslimských teroristů Allahu Akbar. Myslím, že to říká vše – Vladimír Putin je lhář. Na slovanské sousedy verbuje muslimské vojáky. Hanba ruské válce na Ukrajině!“ A přiložil video pocházející zřejmě z ukrajinské války, kde se to skutečně děje.
Ještě nedávno jsme měli jasno, že nejhorší zlo na světě jsou teroristé, vzpomeňme kupříkladu na asi osm desítek mrtvých v pařížském klubu Bataclan nebo na jiná zvěrstva. Antiteroristické koalice se tehdy na oko účastnil i Putin. Teď si sám teroristy najímá, aby vraždili na Ukrajině.
Putin se stal světovým teroristou číslo 1, Rusko se, jak šílený vývoj, stalo teroristickým státem. Putin proti Rusku obrátil naši zlobu a často i nenávist. Kdo dnes řeší nějaké „milujte své nepřátele“? A pokud to někdo řeší, uvědomí si nejspíš, že milovat nepřátele, tedy obecně vzato „Rusko“, znamená přání, ať ho Ukrajinci porazí, ať se mu se západní pomocí ubrání. A ať Rusové Putina svrhnou a soudí také za své mrtvé a za bídu, kterou na Rusko uvrhl.
Bývalý český generální konzul v Petrohradu, dnes analytik mezinárodních vztahů Vladimír Votápek (Piráti) na konci minulého týdne tweetoval: „Dlouhodobým cílem Kremlu vůči Ukrajině je nedopustit vznik a existenci demokratické společnosti, která by svou prosperitou a integrací do evropských struktur dávala Rusům ‚špatný příklad‘. Současná válka je jenom pokračováním této politiky ozbrojenými prostředky.“ Hle, další velká vina Putinova, brání dobrému vývoji nejen své země, kde ho nakonec lidé dlouhodobě volí, ale vlastně jakékoli země. Kdyby mohl, zničí všecky demokratické režimy. Ničil je i před válkou na Ukrajině, co mohl, ale mnoho západních obyvatel tomu nevěřilo.
Putin nás vrací do jiné doby, do doby kamenné, jeskynní, do doby „kdo s koho“, do doby vraždícího státu, který neuznává nic nad sebou, žádný řád a zákon. Věřme však, že nemá sílu nás posunout do putinovské budoucnosti, putinovského světa, v němž by se tak chovali i jiní.
Zakazovat Putinovy umělce má smysl, jsou to jeho prostitutky, říká Putna (video DVTV z 18. března 2022)
Pokud dobře počítám, válka na Ukrajině už pokračuje dvacátý pátý den. Z nevelké vzdálenosti zažíváme ten děs, krutost, genocidu. Denně sledujeme škody, které vůdce jedné ze světových mocností napáchal v sousední zemi, která chtěla být svobodná a demokratická. Denně potkáváme uprchlíky, z jejichž očí můžeme číst, co Putin provádí. Je pro nás opravdu těžké pochopit, proč to ruský prezident dělá. Jaký může mít motiv, aby zabíjel a devastoval, masakroval civilisty i vojáky „bratrské“ země. Čeho tím dosáhne? Velmi často a z nejrůznějších úst slyším otázku „proč to dělá“, protože jsme si zvykli žít v představě, že tohle už se v Evropě nestane.
Stalo se to. Děje se to. Na Ukrajině vidíme Putinovu nesmazatelnou, krvavou vinu. Z osmdesáti procent zničený přístav Mariupol, o kterém ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis nedávno poskytl na Twitteru doslova pekelné video: „Ukrajinský Mariupol po ruském ‚osvobození‘. Ať tito ‚osvoboditelé‘ hoří v pekle.“ Nesmyslně rozmlácené přístavní město, další zničená města, bombardovaný Kyjev, ničené vesnice, ničené všecko, zatím na tisíc oficiálně potvrzených mrtvých civilistů včetně dětí. Počty mrtvých ukrajinských vojáků neznáme, ale budou jich tisíce.
A Putinova vina se táhne dál, za hranice Ukrajiny, on a lidé okolo něj nesou odpovědnost nejen za genocidu, ale taky za cosi, co bych nazval „přeladěním“ do obecné surovosti, krvežíznivosti. Přeladěním do smrti, do úplně jiné kvality myšlení, kdy přejeme, doslova přejeme, smrt druhým lidem, kdy v sobě nedokážeme potlačit záchvaty nenávisti a zavilosti. Kdy se vracíme někam, kde jsme si přáli už se nikdy nenalézat.
Válka děsí tím, jak i v nás, kteří ji pozorujeme zdrcující většinou prostřednictvím médií, probouzí běsy a jak si na ty běsy zvykáme. Díváte se najednou úplně běžně na mrtvá, zabitá těla, vyfocená nebo natočená na video, díváte se, jak vojáci se samopaly kontrolují ležící ruské mrtvoly a hlásí, jakou mají ty zmrzlé obličeje hodnost. Na sociálních sítích se hlásí jména mrtvých ruských generálů a dalších důstojníků a člověk je rád, že padli, protože už nemohou Ukrajině škodit.
Díváte se na záběry ruských hořících tanků, které zasáhly Javeliny nebo jiné smrt rozsévající zbraně, na hořící náklaďáky, obrněné transportéry a cítíte logické uspokojení, protože agresor platí svoji daň za agresi. Zároveň úplně automaticky, přirozeně pomíjíte fakt, že v těch tancích a náklaďácích a obrňácích, v těch sestřelených helikoptérách a letadlech letěli nebo seděli vojáci, tedy lidé. Uhořeli v nich, pokud nestačili prchnout, usmažili se v nich zaživa. Není vám jich líto, nemůže vám jich být líto, protože „neměli jít na Ukrajinu vraždit“. Nemá smysl se zabývat úvahou, nakolik mohli odmítnout. Neodmítli.
„Mrtvej Rus, dobrej Rus“ už zase
Posloucháte zachycené a nahrané hovory ruských vojáků po putinovsku dobývajících Ukrajinu – jsme přece moderní svět a máme moderní techniku. Slyšíte, jak svým příbuzným a známým vyprávějí o rabování obchodů, protože mají hlad, o střílení civilistů někde v lese, protože to po nich velitelé chtějí, o znásilňování žen. A opět se ve vás vzedme nenávist, objevuje se cosi tak nesmyslného jako „spravedlivá nenávist“, kterou dal do pohybu zločinec Putin.
Ani milimetrem nejsem na straně Rusů ničících Ukrajinu, obdivuju lid té země, jak se brání, jak statečně bojuje, ale Putinova vina spočívá i v tom, jak normalizoval naši krutost, jak ji vylákal na světlo, jak v nás vzpěnil krev, jak oživil tu strašnou větu „mrtvej Rus, dobrej Rus“, kterou jsem poprvé slyšel už jako malý kluk, když nás Rusové okupovali v roce 1968. Na Ukrajině od 24. února totiž opravdu platí „mrtvý Rus, dobrý Rus“, čím jich tam zahyne víc, tím je větší šance, že se země ubrání, že Putin prohraje.
Jedna učitelka vyučující na prvním stupni mi nedávno vyprávěla, jak vodí děti na oběd a jak jsou kluci doslova fascinovaní bojovou technikou, povídají si vzrušenými, přeskakujícími hlasy o raketách, o typech tanků, o stíhačkách, o nejrůznějších typech vražedných zbraní, o atomovkách. Válka je strašně blízko, mění nás, mění naše děti. A jinak mění ukrajinské děti, které ji zažily na vlastní kůži. A jinak mění ruské děti, které propaganda zpracovává, aby té hrůze fandily.
Mnohokrát jsem za poslední týdny slyšel věty „kéž by zabili Putina“, „proč nezabijou Putina“, případně větu „kdybych měl tu možnost, tak bych Putina zabil“. Sám, maje modrou knížku, jsem vícekrát přemýšlel, co bych udělal, kdybych se mu octl tváří v tvář a měl v ruce nějakým řízením osudu pistoli, jestli bych byl s to ho zabít. Protože se asi shodneme, že pro mír, pro neválku, je nutné buď Putina zabít, nebo ho dostat před válčený soud v Haagu.
Allahu Akbar Putin
Putin nás zatáhl do strašlivé situace, do minulosti, která už měla být překonána, měli jsme ji mít za sebou. Jeho vina tkví i v tom, že blokuje pozitivní vývoj celé evropské společnosti. Mnoho lidí i u nás, natožpak na Ukrajině, se dnes ptá: Jakou budoucnost mají naše děti, když Rusku vládne Putin a když po Putinovi v této nešťastné zemi může klidně přijít někdo stejně strašný, stejně krutý, stejně nemilosrdný, stejně zlý?
Jeden detail celé té ukrajinské hrůzy mi přijde otřesný a příznačný zároveň. Místopředseda sněmovny, lidovec Jan Bartošek, na konci minulého týdne tweetoval: „Vojáci bojující proti Ukrajině s technikou označenou ruskými znaky volají při bojových úspěších pozdrav muslimských teroristů Allahu Akbar. Myslím, že to říká vše – Vladimír Putin je lhář. Na slovanské sousedy verbuje muslimské vojáky. Hanba ruské válce na Ukrajině!“ A přiložil video pocházející zřejmě z ukrajinské války, kde se to skutečně děje.
Ještě nedávno jsme měli jasno, že nejhorší zlo na světě jsou teroristé, vzpomeňme kupříkladu na asi osm desítek mrtvých v pařížském klubu Bataclan nebo na jiná zvěrstva. Antiteroristické koalice se tehdy na oko účastnil i Putin. Teď si sám teroristy najímá, aby vraždili na Ukrajině.
Putin se stal světovým teroristou číslo 1, Rusko se, jak šílený vývoj, stalo teroristickým státem. Putin proti Rusku obrátil naši zlobu a často i nenávist. Kdo dnes řeší nějaké „milujte své nepřátele“? A pokud to někdo řeší, uvědomí si nejspíš, že milovat nepřátele, tedy obecně vzato „Rusko“, znamená přání, ať ho Ukrajinci porazí, ať se mu se západní pomocí ubrání. A ať Rusové Putina svrhnou a soudí také za své mrtvé a za bídu, kterou na Rusko uvrhl.
Bývalý český generální konzul v Petrohradu, dnes analytik mezinárodních vztahů Vladimír Votápek (Piráti) na konci minulého týdne tweetoval: „Dlouhodobým cílem Kremlu vůči Ukrajině je nedopustit vznik a existenci demokratické společnosti, která by svou prosperitou a integrací do evropských struktur dávala Rusům ‚špatný příklad‘. Současná válka je jenom pokračováním této politiky ozbrojenými prostředky.“ Hle, další velká vina Putinova, brání dobrému vývoji nejen své země, kde ho nakonec lidé dlouhodobě volí, ale vlastně jakékoli země. Kdyby mohl, zničí všecky demokratické režimy. Ničil je i před válkou na Ukrajině, co mohl, ale mnoho západních obyvatel tomu nevěřilo.
Putin nás vrací do jiné doby, do doby kamenné, jeskynní, do doby „kdo s koho“, do doby vraždícího státu, který neuznává nic nad sebou, žádný řád a zákon. Věřme však, že nemá sílu nás posunout do putinovské budoucnosti, putinovského světa, v němž by se tak chovali i jiní.
