Manželé Burianovi patří mezi tisíce českých dobrovolníků, kteří sdílí svůj domov s uprchlíky. Den poté, co na Ukrajině začala válka, svolali své známé a z nevyužitých prostor prvorepublikového mlýna se stal přechodný azyl pro lidi prchající přes hranice. „Tady tomu říkáme chaloupka. Bydleli tu většinou naši řemeslníci, ale dlouho to leželo ladem. Bylo to místo, kam se odložilo všechno, co nesmí zmrznout. Jako Hilton to není, ale je tu teplo a čisto,“ říká Petr Burian k nově zřízenému spaní v přízemí starého mlýna, jenž dnes pohodlně pojme šest lidí.
Petr běžně renovuje staré motorky, zatímco jeho žena Petra je na rodičovské s tříletou dcerou a sní o tom, že si zřídí komunitní centrum pro ženy s dětmi. Prvorepublikový mlýn se statkem v malé obci Hradčany koupili spontánně před dvěma lety. Záhy opustili Brno a začali žít na dědině, přičemž většinu ze svých úspor vkládají do oprav na statku a záchrany historické budovy mlýna.
Během dvou let se z chátrajícího areálu stalo funkční hospodářství s kozami, ovcemi, slepicemi, husami, šesti kočkami a fenou Mášou. Pořádali tu srazy veteránů a besedy se známými osobnostmi či cestovatelské přednášky, na něž se sjížděli lidé z blízkého okolí.
Petře se navíc před pár měsíci podařilo v obci sehnat nevyužívané prostory, jež na jaře chtěla proměnit v centrum pro maminky a jejich děti. Když však koncem února začala válka na Ukrajině a manželé sledovali desetitisíce lidí mířících na hranice, svolali své kamarády a v pronajatých prostorech zřídili ještě druhý azyl.
„Kamarádi, ale i cizí lidé dojeli a pomohli nám za noc připravit prázdné prostory na spaní pro maminky s dětmi. Všechno nám společně rostlo pod rukama. Zároveň nám spoustu lidí pomohlo tím, že nám darovalo a přivezlo to základní a nejnutnější, jako byly postele, matrace nebo hygiena. Pan Libor přijel až z Rožnova pod Radhoštěm a daroval nám dvě pračky,“ říká Petra. Pár dní se nic nedělo a manželé se už obávali toho, že na dědinu nikdo nechce. Pak se však ozvala paní Irina, maminka se dvěma dětmi, kteří do Čech utekli z ukrajinského města Rovno.
„Dva dny jsme spali ve sklepě, děti brečely“
Paní Irina, která nechce zveřejňovat svoji identitu, do mlýna přijela s pár věcmi a dvěma dětmi. K hranicím její rodné země ji manžel odvezl poté, co se s desetiletým Michalem a třináctiletým Vladem ukrývali dva dny ve sklepě pod garáží. „V první den války na vojenské letiště u našeho města spadla raketa, což byl tak silný úder, že byl slyšet na kilometry daleko. U domu začaly houkat sirény a všechno se zastavilo. Děti nešly do školy, dospělí do práce, všichni byli jen na telefonu nebo sledovali televizi. Nechápali jsme, co se stalo,“ popisuje Irina situaci ve městě Rovno, které leží asi 150 kilometrů od běloruských hranic.
První dny spali všichni doma, protože jim vzhledem k pozici jejich města, nehrozilo takové nebezpečí. Ráno 27. února se ale městem začaly nést zvuky sirén, které ohlašovaly, že na Ukrajinu letí rakety ze sousedního Běloruska. „Báli jsme se, vzali jsme děti a schovali se do sklepa, kde jsme strávili dva dny. Když sirény definitivně utichly, chystali jsme se vrátit do domu, ale děti nechtěly, plakaly a říkaly, ať zůstaneme, protože se domů jít bojí.“
Rodině se ozvala sestra jejích známých přátel, která už několik let žije v českém Prostějově, a nabídla jí pomoc. I když Irina svého muže opustit nechtěla, ve hře byly děti, jež na tom psychicky nebyly nejlépe. „Bylo těžké odejít a nechat tam svoji rodinu, ale moje máma, táta, můj manžel, všichni mi řekli, ať vezmu děti a odejdu s nimi pryč. Sbalili jsme se a odjeli na hranici s Polskem, kam pro nás přijela Táňa a přivezla sem,“ říká se slzami v očích.
V Hradčanech jsou Irina a děti přes deset dní a díky manželům Burianovým se jim rychle podařilo získat roční vízum a potřebné dokumenty. V současné době už mají pro Irinu i zamluvený byt v Prostějově, kde rodina přečká válku po boku své známé, Táni. Irina si navíc přála začít okamžitě pracovat, za pár dní proto nastupuje do úklidové firmy. „Když pracuju, tak se zapomenu. Nepřemýšlím. Jak jen sedím a zavolá mi manžel nebo máma, trhá mi to srdce a chci se vrátit domů. Vím, že Ukrajinci si do Čech jezdívají přivydělat, ale to já nepotřebuju, mám na Ukrajině všechno – práci, bydlení a děti tam mají školu,“ říká čtyřicátnice, která má za normální situace dvě práce a k tomu si dodělává vysokou školu, aby mohla učit v mateřské škole.
Irina je se svým mužem pravidelně v kontaktu, vzhledem k eskalující situaci v Rovnu ale neví, kdy ho zase uvidí. Zlobí se na ruského prezidenta, že intervencí narušil životy milionům civilistů a vzal domovy bezbranným dětem. „Proč mají trpět? Oni se ničím neprovinily. Ukrajinci nikdy nechtěli bojovat, jsme mírní, klidní lidé. A Rusové tam bombardují, střílejí, je to hrozné, to člověk nechápe,“ líčí.
Nervozita, strach i špekáčky
V současné době je na mlýně ještě rušněji než v předchozích dnech. Koncem minulého týdně rodina poskytla ubytování dalším jedenácti lidem a třem psům, kteří přicestovali z vybombardovaného Charkova. Uplynulé dny tak byly v duchu hledání práce a obíhání úřadů, tentokrát s druhou půlkou osazenstva.
„Zjistili jsme, že je lepší na úřad či pojišťovnu zavolat česky. Ne všude umí ukrajinsky a paní na přepážkách jsou rády, když jim tu jazykovou bariéru někdo pomůže prolomit. I místo ve škole pro jejich děti se snáz zajišťovalo v češtině,“ myslí si manželé a dodávají, že i když to na úřadě práce šlo hladce, nálada se nesla spíše v pochmurném duchu: „Přišla zpráva, že dům v Charkově, kde část rodiny bydlí, dostal zásah, a oni se nemohli spojit s manželem a dědou. Z úřadu pak chtěli jen rychle nakoupit a vrátit se zpět na mlýn. Byla z nich cítit tenze.“
Burianovi se uprchlíky snaží odreagovat od smutku a strachu o blízké. Na zahradě, kde pobíhají kočky a malé kůzle jménem Alex, společně opékají buřty nebo jezdí na kole. Děti s nimi byly v zoologické zahradě, na procházkách v lese, na zmrzlině nebo nakoupit školní potřeby. „Kluci od Iriny už byli poprvé ve škole. Svítily jim oči nadšením, moc se jim tam líbilo. Což byla konečně jedna z těch pozitivních zpráv,“ líčí Petra.
I Rovno ale momentálně obléhají Rusové, a tak je na mlýně znovu o něco smutněji. Irina, která teď bedlivě sleduje zprávy, však věří, že Ukrajinci v této válce nakonec zvítězí. „Ukrajina bude nezávislá, moc tomu věřím a nic jiného si nedovedu představit. Máme přátelské lidi, skvělé muže, kteří brání naše práva. Nás ženy poslaly pryč, ale oni sami neutíkají jako Rusové, naši muži zůstávají, protože milují svoji zemi.“
