Zelenskyj Izraelce nepotěšil, a oni jeho také neZelenskyj Izraelce nepotěšil, a oni jeho také ne

Volodymyr Zelenskyj v sobě nezapře bývalého mediálního podnikatele i herce. Je vidět, že ví, jak diváky oslovit: americkým kongresmanům připomněl 11. září, členům Dolní sněmovny Bitvu o Británii, poslancům Bundestagu Berlínskou zeď.

Pozornost budilo i chystané vystoupení před parlamentem Státu Izrael, jakkoliv nejde o zemi srovnatelně významnou. Jenže se mluví o Zelenského židovských kořenech, o tom, že v Izraeli žijí statisíce ukrajinských rodáků, i o tom, že do pokusů o sjednání o míru byl, nebo stále je zapojen izraelský premiér Naftali Bennett.

I mnozí Ukrajinci občas naznačují, že si berou příklad z Izraele coby malého národa, který se rozhodl, že se nenechá pozabíjet. Zelenskyj například ocitoval někdejší izraelskou premiérku Goldu Meirovou, kyjevskou rodačku: „Naši sousedé nás chtějí mrtvé, my chceme žít, mezi tím není možné najít kompromis.“

Jeruzalém si tedy nemá hledat střední cestu mezi bezprávím Moskvy a právem Kyjeva. To bylo působivé, jenže jinak neměl Zelenskyj – nebo jeho poradci – zdaleka tak šťastnou ruku a jeho promluva ke Knesetu byla oboustranně rozpačitá.

Mimo rytmus

Situaci trochu podcenily obě strany. Kneset se momentálně neschází, a poslanci se připojovali po internetu, mnozí ani nebyli v Izraeli. Setkání nebylo tak důstojné jako ty předchozí, natož aby došlo k ovacím vestoje. Situaci jen trochu vylepšilo, že projev byl také promítán na významném telavivském náměstí, kde se shromáždili příznivci ukrajinské věci.

Zelenskyj zase vlastně přišel svým posluchačům vyčinit, že pro něj neudělali dost. Je samozřejmě ve velmi složité situaci. Také věděl, že uvnitř Izraele probíhá velmi vzrušená debata mezi zastánci „hodnotového“ a „realistického“ postoje, a to i uvnitř samotné vlády.

Snad chtěl podpořit ty první, ale konkrétní kroky vypadají, jako by vítězili ti druzí. Proto se Zelenskyj oprávněně ptal: „Proč od vás nedostaneme zbraně? Proč Izrael neuplatnil vůči Rusku přísné sankce? Proč nevystavil tlaku ruský byznys?“

Vše je samozřejmě rámováno skutečností, že Zelenskyj je Žid, někdo, kdo může ke Knesetu mluvit ještě trochu jinak. I ukrajinský velvyslanec v Izraeli už dříve uvedl, že prezident čekal právě od židovského státu větší podporu.

Samotný Zelenskyj na své židovství jasně upozornil v projevu, který přednesl v ruštině (k imaginárnímu ruskému publiku) už krátce po začátku války, aby poukázal na absurditu obvinění, že Ukrajinu je třeba „denacifikovat“.

Jiné části srdce

V projevech k Ukrajincům prezident toto téma zas tak nezdůrazňuje, a dokonce se jednou odvolal na Bohdana Chmelnického, kozáckého vůdce ze 17. století. Snad hrdinu ukrajinských dějin, ale také pachatele děsivých masakrů tehdejších Židů. Také na nedělním projevu ke Knesetu nebylo poznat, že mluví někdo, kdo by teoreticky mohl být i mezi posluchači.

Řeč spíše obsahovala pokus poukázat na různé historické spojnice mezi Ukrajinci a Židy, jako je zmíněná Golda Meirová, nebo na město Umaň, kde je pohřben chasidský mistr Nachman z Braclavi. Jenže právě v tom se Zelenskyj dopustil dost nešťastného omylu.

Aby zapůsobil na svědomí posluchačů, srovnal současnou situaci Ukrajiny s holokaustem. Není pochyb, že Ukrajinci čelí obrovské národní tragédii, umírají civilisté, hoří města a Putin se možná snaží, aby se Ukrajina nemohla dál svébytně rozvíjet. To všechno je zločin. Ale těžko se dá mluvit o vyhlazování, jakému byli vystaveni Židé, včetně Zelenského předků.

Místo aby posluchače vyburcoval, spíš je ukrajinský prezident zaskočil. Je skoro nepochopitelné, jak mohl projevit tak obrovské neporozumění jejich myšlení, zvlášť ve srovnání s chytrou taktikou, již používal v předchozích parlamentních projevech. Navíc svou nedělní řeč uzavřel podivnou výzvou: „Ukrajinci před osmdesáti lety udělali svou volbu, a zachraňovali Židy“ – teď by tedy měli něco udělat i Izraelci.

V jeruzalémském památníku Jad vašem je skutečně registrováno více než 2600 Ukrajinců, kteří riskovali život kvůli záchraně židovských bližních. Jenže také byli jiní Ukrajinci a ti během německého vpádu udělali trochu jiné volby, kterých nebylo zas tak málo.

Nemá to samozřejmě žádný dopad na nárok dnešních Ukrajinců na pomoc, třeba i od Izraele. Ale Zelenskyj použil odkaz na společnou historii z doby před osmdesáti lety dost kontroverzně. Možná ji raději neměl zmiňovat vůbec a apelovat raději na jinou část izraelského srdce, třeba solidaritu s napadeným.

Otázka příběhu

Snad skutečně pociťuje vůči Izraeli hořkost. Jeruzalém už před válkou odmítal Ukrajině prodat protiraketový systém Železná klenba, zřejmě kvůli ruskému tlaku. Zbraně a munici Izrael nedodává ani teď. Jenže ukrajinská schopnost se bránit, podpořená masivními dodávkami zbraní z Ameriky a Evropy, na izraelské pomoci nestojí.

Izraelci na Ukrajinu poslali – na rozdíl od jiných – špičkovou polní nemocnici i s početným personálem. Vyjádřeno v nákladech to je v přepočtu na osobu mnohonásobně více, než kolik obnáší zbrojní pomoc západních států. Izraelci na místě riskují životy, aby zachraňovali ty ukrajinské. Nemocnice se jmenuje Kochav meir, Zářící hvězda, což je narážka na jméno Goldy Meirové.

Dále, podle některých signálů se zdá, že mise izraelského premiéra Bennetta pokračuje a může (i nemusí) se ukázat jako dosti důležitá. Pak by nemělo smysl ničit její šance tím, že Izrael začne podnikat divácky vděčné kroky.

Čirou spekulací je pocit, který asi mají mnozí z těch, kdo vědí něco o fungování izraelské armády a současně sledují obrovský nárůst ukrajinské schopnosti organizovat obranu na základě „nesovětské“ doktríny menších samostatných iniciativních oddílů. Toto know-how může pocházet od poradců z NATO nebo Švédska. Anebo také odjinud – to jsou věci, které se asi nikdy nedozvíme.

Vraťme se však k Zelenského projevu. Jeden z důvodů, proč byl tak „špatně kalibrován“, spočívá možná v tom, že nebyl určen izraelskému Knesetu, ale někomu jinému. Prezident mluví samozřejmě neustále k domácímu publiku, aby udržel jeho morálku. Ale také ví, že (jak upozornil třeba izraelský list Haarec), nesmí dopustit to, co se stalo Syřanům a Kurdům, totiž zapomnění.

Zelenskyj musí neustále udržovat zájem světa o silný příběh národa, který se rozhodl, že se bude bránit, jak to učinil i v projevu ke Knesetu odkazem na Goldu Meirovou. V tomto ohledu se jeho „neúspěšný“ projev vlastně docela povedl.

Autor je zahraničněpolitický komentátor Českého rozhlasu.

Volodymyr Zelenskyj v sobě nezapře bývalého mediálního podnikatele i herce. Je vidět, že ví, jak diváky oslovit: americkým kongresmanům připomněl 11. září, členům Dolní sněmovny Bitvu o Británii, poslancům Bundestagu Berlínskou zeď.

Pozornost budilo i chystané vystoupení před parlamentem Státu Izrael, jakkoliv nejde o zemi srovnatelně významnou. Jenže se mluví o Zelenského židovských kořenech, o tom, že v Izraeli žijí statisíce ukrajinských rodáků, i o tom, že do pokusů o sjednání o míru byl, nebo stále je zapojen izraelský premiér Naftali Bennett.

I mnozí Ukrajinci občas naznačují, že si berou příklad z Izraele coby malého národa, který se rozhodl, že se nenechá pozabíjet. Zelenskyj například ocitoval někdejší izraelskou premiérku Goldu Meirovou, kyjevskou rodačku: „Naši sousedé nás chtějí mrtvé, my chceme žít, mezi tím není možné najít kompromis.“

Jeruzalém si tedy nemá hledat střední cestu mezi bezprávím Moskvy a právem Kyjeva. To bylo působivé, jenže jinak neměl Zelenskyj – nebo jeho poradci – zdaleka tak šťastnou ruku a jeho promluva ke Knesetu byla oboustranně rozpačitá.

Mimo rytmus

Situaci trochu podcenily obě strany. Kneset se momentálně neschází, a poslanci se připojovali po internetu, mnozí ani nebyli v Izraeli. Setkání nebylo tak důstojné jako ty předchozí, natož aby došlo k ovacím vestoje. Situaci jen trochu vylepšilo, že projev byl také promítán na významném telavivském náměstí, kde se shromáždili příznivci ukrajinské věci.

Zelenskyj zase vlastně přišel svým posluchačům vyčinit, že pro něj neudělali dost. Je samozřejmě ve velmi složité situaci. Také věděl, že uvnitř Izraele probíhá velmi vzrušená debata mezi zastánci „hodnotového“ a „realistického“ postoje, a to i uvnitř samotné vlády.

Snad chtěl podpořit ty první, ale konkrétní kroky vypadají, jako by vítězili ti druzí. Proto se Zelenskyj oprávněně ptal: „Proč od vás nedostaneme zbraně? Proč Izrael neuplatnil vůči Rusku přísné sankce? Proč nevystavil tlaku ruský byznys?“

Vše je samozřejmě rámováno skutečností, že Zelenskyj je Žid, někdo, kdo může ke Knesetu mluvit ještě trochu jinak. I ukrajinský velvyslanec v Izraeli už dříve uvedl, že prezident čekal právě od židovského státu větší podporu.

Samotný Zelenskyj na své židovství jasně upozornil v projevu, který přednesl v ruštině (k imaginárnímu ruskému publiku) už krátce po začátku války, aby poukázal na absurditu obvinění, že Ukrajinu je třeba „denacifikovat“.

Jiné části srdce

V projevech k Ukrajincům prezident toto téma zas tak nezdůrazňuje, a dokonce se jednou odvolal na Bohdana Chmelnického, kozáckého vůdce ze 17. století. Snad hrdinu ukrajinských dějin, ale také pachatele děsivých masakrů tehdejších Židů. Také na nedělním projevu ke Knesetu nebylo poznat, že mluví někdo, kdo by teoreticky mohl být i mezi posluchači.

Řeč spíše obsahovala pokus poukázat na různé historické spojnice mezi Ukrajinci a Židy, jako je zmíněná Golda Meirová, nebo na město Umaň, kde je pohřben chasidský mistr Nachman z Braclavi. Jenže právě v tom se Zelenskyj dopustil dost nešťastného omylu.

Aby zapůsobil na svědomí posluchačů, srovnal současnou situaci Ukrajiny s holokaustem. Není pochyb, že Ukrajinci čelí obrovské národní tragédii, umírají civilisté, hoří města a Putin se možná snaží, aby se Ukrajina nemohla dál svébytně rozvíjet. To všechno je zločin. Ale těžko se dá mluvit o vyhlazování, jakému byli vystaveni Židé, včetně Zelenského předků.

Místo aby posluchače vyburcoval, spíš je ukrajinský prezident zaskočil. Je skoro nepochopitelné, jak mohl projevit tak obrovské neporozumění jejich myšlení, zvlášť ve srovnání s chytrou taktikou, již používal v předchozích parlamentních projevech. Navíc svou nedělní řeč uzavřel podivnou výzvou: „Ukrajinci před osmdesáti lety udělali svou volbu, a zachraňovali Židy“ – teď by tedy měli něco udělat i Izraelci.

V jeruzalémském památníku Jad vašem je skutečně registrováno více než 2600 Ukrajinců, kteří riskovali život kvůli záchraně židovských bližních. Jenže také byli jiní Ukrajinci a ti během německého vpádu udělali trochu jiné volby, kterých nebylo zas tak málo.

Nemá to samozřejmě žádný dopad na nárok dnešních Ukrajinců na pomoc, třeba i od Izraele. Ale Zelenskyj použil odkaz na společnou historii z doby před osmdesáti lety dost kontroverzně. Možná ji raději neměl zmiňovat vůbec a apelovat raději na jinou část izraelského srdce, třeba solidaritu s napadeným.

Otázka příběhu

Snad skutečně pociťuje vůči Izraeli hořkost. Jeruzalém už před válkou odmítal Ukrajině prodat protiraketový systém Železná klenba, zřejmě kvůli ruskému tlaku. Zbraně a munici Izrael nedodává ani teď. Jenže ukrajinská schopnost se bránit, podpořená masivními dodávkami zbraní z Ameriky a Evropy, na izraelské pomoci nestojí.

Izraelci na Ukrajinu poslali – na rozdíl od jiných – špičkovou polní nemocnici i s početným personálem. Vyjádřeno v nákladech to je v přepočtu na osobu mnohonásobně více, než kolik obnáší zbrojní pomoc západních států. Izraelci na místě riskují životy, aby zachraňovali ty ukrajinské. Nemocnice se jmenuje Kochav meir, Zářící hvězda, což je narážka na jméno Goldy Meirové.

Dále, podle některých signálů se zdá, že mise izraelského premiéra Bennetta pokračuje a může (i nemusí) se ukázat jako dosti důležitá. Pak by nemělo smysl ničit její šance tím, že Izrael začne podnikat divácky vděčné kroky.

Čirou spekulací je pocit, který asi mají mnozí z těch, kdo vědí něco o fungování izraelské armády a současně sledují obrovský nárůst ukrajinské schopnosti organizovat obranu na základě „nesovětské“ doktríny menších samostatných iniciativních oddílů. Toto know-how může pocházet od poradců z NATO nebo Švédska. Anebo také odjinud – to jsou věci, které se asi nikdy nedozvíme.

Vraťme se však k Zelenského projevu. Jeden z důvodů, proč byl tak „špatně kalibrován“, spočívá možná v tom, že nebyl určen izraelskému Knesetu, ale někomu jinému. Prezident mluví samozřejmě neustále k domácímu publiku, aby udržel jeho morálku. Ale také ví, že (jak upozornil třeba izraelský list Haarec), nesmí dopustit to, co se stalo Syřanům a Kurdům, totiž zapomnění.

Zelenskyj musí neustále udržovat zájem světa o silný příběh národa, který se rozhodl, že se bude bránit, jak to učinil i v projevu ke Knesetu odkazem na Goldu Meirovou. V tomto ohledu se jeho „neúspěšný“ projev vlastně docela povedl.

Autor je zahraničněpolitický komentátor Českého rozhlasu.