Konkurujeme lidem, kteří chtějí spát. Jak se z Johna Olivera stal světový komikKonkurujeme lidem, kteří chtějí spát. Jak se z Johna Olivera stal světový komik

Britský moderátor celosvětově známé politické show sice dělá satiru, na rozdíl od Carlsona ale fakta vždy ověřoval. „To je základ naší práce. Když připravujeme hlavní téma pořadu, týdny trávíme jen ověřováním informací. Kdybychom argumentovali něčím nepodloženým, shodíme všechno, co se snažíme říct,“ říká pro Aktuálně.cz držitel 15 televizních cen Emmy, kterého časopis Time v roce 2015 zařadil mezi stovku nejvlivnějších žijících osobností.

Minulý měsíc uvedl již devátou řadu své zábavní show nazvané John Oliver: Co týden dal a vzal. S českými titulky je k vidění v placené videotéce HBO Max.

Oliver svůj většinou půlhodinový pořad vysílá vždy v neděli večer. Publikum přivítá za stolem v obleku a kravatě. Mluví rychle, žertuje, přehání. Krátce okomentuje nejnovější dění, zpravodajské klipy glosuje gagy či kolážemi. A po úvodním slovu se přesouvá k hlavnímu tématu, kterému věnuje okolo 20 minut. Srozumitelně, vtipně, přitom do hloubky seznamuje diváky vždy s jedním specifickým problémem. Zdaleka ne vždy atraktivním, jak by člověk čekal od komika.

Vloni se věnoval například mezinárodnímu postavení Tchaj-wanu, elektrické přenosové soustavě nebo odchodu amerických vojsk z Afghánistánu. Letos už pokryl takzvanou kritickou rasovou teorii, snahu odvolat se u amerických soudů či naposledy přeprodávání vstupenek na koncerty. „Je fakt, že nás přitahují trochu temnější a komplikovanější témata. V zásadě se pokaždé snažíme vybrat něco, o čem lidi dřív nemuseli slyšet a co se běžně nedostane do zpráv,“ říká.

Týden co týden teď také referuje o ruské agresi na Ukrajině. Američany, z nichž někteří čerpají informace spíš ze zábavních pořadů než novin, varoval před ruskými státními médii. Objasnil nové kremelské zákony znemožňující provoz nezávislého tisku. Ukázal dopady ruského ostřelování ukrajinských domů či nemocnic. Přehrál záběry z demonstrací proti okupantům. A jako obvykle si nebral servítky. „Vladimir Putin je autokrat, tyran, válečný štváč a, řekněme to na rovinu, pořádná ku*va,“ rozesmál diváky.

Směje se i při interview. Aktuálně.cz s ním mluví v rámci skupinového rozhovoru novinářů z více zemí přes platformu Zoom. Čtyřiačtyřicetiletý Brit, který před třemi roky získal americké občanství, se připojuje z New Yorku. Je deset dopoledne tamního času, Oliver má na sobě černý svetr a brýle, za zády na bílé zdi barevnou kresbu. Vypadá odpočatě, neustále gestikuluje. Video ani audio z rozhovoru HBO k článku použít nedovolila.

Angličan právě vysvětluje, že pěnu dní raději přenechává konkurenci. Protože potřebuje udržet pozornost, vážně míněný výklad prokládá legráckami. „Když je těch závažnějších věcí hodně, podle mě máme přímo povinnost to odlehčit,“ zmiňuje konkrétně, jak vloni přes internet prodal 10 tisíc plyšových medvědů zesměšňujících běloruského diktátora Alexandra Lukašenka.

Fór odkazoval k happeningu z roku 2012, kdy na protest proti Lukašenkovi aktivisté v letadle nad Běloruskem shodili stovky plyšových medvědů s nápisem „nás neumlčíte“. Oliver v pořadu popsal Lukašenkovu cestu k moci, načež oznámil, že nechal vyrobit 10 tisíc medvídků. „Na rozdíl od Lukašenka jsou krásní, roztomilí a nikoliv plešatí,“ řekl. Za necelých 12 hodin byli medvědi vyprodaní. Výtěžek moderátor poslal běloruským nezávislým médiím a lidskoprávním organizacím.

Zvláštní britský zpravodaj

John Oliver se narodil do učitelské rodiny na předměstí anglického města Birmingham, vystudoval Univerzitu v Cambridgi a tamtéž začal účinkovat v divadelním kroužku. Za zkoušku ohněm označuje, jak v 90. letech minulého století sbíral zkušenosti coby stand-up komik v anglických hospodách. „Sedí před vámi chlapi, kterým čtete v obličeji: zaplatil jsem za tebe tři stovky, tak mě koukej rychle rozesmát, protože zatím moc vtipnej nevypadáš,“ shrnul pro deník New York Times.

Postupně se z klubů dostal do britské televize. A roku 2006 mu hodil lano Jon Stewart, moderátor populární politické The Daily Show. Oliver vzpomíná, jak ani ne 24 hodin po příletu z Londýna do New Yorku poprvé stanul před kamerou velké americké televize, „ještě celý zpocený a s jetlagem“, aby parodoval tehdejšího britského premiéra Tonyho Blaira.

Dodnes tvrdí, že má na londýnském letišti uložené osobní věci, které tam nechal v domnění, že se hned vrátí, protože Amerika na něj nebude zvědavá. Jenže přišel úspěch a Oliver pro Stewarta pracoval sedm let. Hrál takzvaného zvláštního britského zpravodaje.

„John Oliver se vyučil v roli korespondenta Jona Stewarta, praotce žánru na politiku orientovaného late night,“ přitakává novinář a stand-up komik Luděk Staněk, který na Mall.tv komentuje aktuální dění v pořadu Události Luďka Staňka, volně inspirovaném mimo jiné Oliverovou show. „Tenhle žánr byl už v době svého vzniku radikálnější než klasické late nighty Davida Lettermana nebo Jaye Lena. Už proto, že Stewart vysílal na kabelové televizi Comedy Central, na rozdíl od velkých show, které byly syndikované na celostátních televizních sítích, to znamená určené daleko širšímu publiku. A z podstaty tedy více sešněrované,“ vysvětluje Staněk.

Oliverova sláva postupně rostla, až mu HBO roku 2013 jako šestatřicetiletému nabídla vlastní pořad. Angličan souhlasil a uvádí ho dodnes. K úspěchu přispělo, že zkraje našel způsob, jak se odlišit. Zatímco američtí moderátoři Stephen Colbert, Jimmy Kimmel nebo James Corden na celostátních televizích denně komentují nejnovější dění, Oliver se na obrazovce zjevuje jednou týdně, aby do hloubky rozebral jeden problém. „A to ještě navíc hodně pozdě večer. Takže vlastně nikomu nekonkurujeme. Konkurujeme lidem, kteří chtějí spát,“ shazuje se Oliver.

Ročně připraví okolo třicítky epizod. Protože je vysílá na HBO, může být vulgární a argumentovat na větší ploše, neboť pořad nepřerušují reklamy.

Podle Luďka Staňka lze Olivera srovnávat spíš se show, jež moderují Trevor Noah nebo Bill Maher. „Proti nim je Oliver daleko víc zaměřen monotematicky. Vysvětluje problém, kterému se věnuje do hloubky, a vysvětluje ho v kontextu, od začátku, tak, aby ho pochopil úplně každý. Chytne se i divák mimo USA. Noah i Maher daleko více pracují s kontexty, často při zpracování témat předpokládají, že divák už danou informaci v základním rámci zná,“ říká Staněk, podle kterého se též Oliver nenechává tak často vtahovat do takzvaných kulturních válek.

Podělit se o bolest

John Oliver nepracuje sám. V nejužším, zhruba patnáctičlenném týmu má několik rešeršistů, často bývalých novinářů, kteří sbírají data, pročítají odborné studie nebo se radí s experty.

Protože každé téma připravují „několik týdnů“, začínají s mnohaměsíčním předstihem. „Jinak než s důkladnými rešeršemi to nejde. Důvody jsou dva, zaprvé nechceme dělat chyby z principu, zadruhé u spousty témat víme, že když chybu uděláme, slízneme žalobu,“ pokračuje Oliver. „Ne že by nás stejně nežalovali, ale ještě nikdy to u soudu nevyhráli. Takže cíl není udělat to tak, aby vás nezažalovali, ale aby, až vás zažalují, nevyhráli,“ vtipkuje.

Oliver má názorově blíž k americkým demokratům, v předloňských volbách podpořil nynějšího prezidenta Joea Bidena a předpokládá, že podobně smýšlí jeho diváci. Přesto se s týmem snaží předvídat, jak by argumentovala protistrana. „Je rozdíl mezi kritikou za každou cenu, která vás stejně nemine, a dobře míněnou kritikou. Tu vítáme, dokonce si vlastním postojům při přípravě oponujeme a pak to zabudováváme do pořadu. Člověk si tak lépe vytříbí argumenty,“ tvrdí.

Také přitakává, že pro jeho úspěch je klíčový internet. Zatímco před dvaceti lety znalo americké talkshow minimum Evropanů, dnes miliony lidí z celého světa sledují Johna Olivera buď na HBO, nebo jednotlivé části pořadu na YouTube. Tam má například loňský díl o Tchaj-wanu 7,1 milionu zhlédnutí, zatímco téma věnované jeho konkurentovi Tuckeru Carlsonovi přes 15 milionů přehrání. Nejsledovanější zůstává se 40 miliony zhlédnutí epizoda zaměřená na Donalda Trumpa.

Díky tomu se z Olivera stal celosvětový pojem i vzor. V Česku se jím kromě Luďka Staňka volně inspiroval také satirický pořad Šťastné pondělí novináře Jindřich Šídla.

O moderátorovu přízeň usilují lidé z celého světa. V průběhu skupinového interview se Aktuálně.cz střídá s tazateli z Portugalska, Francie, Brazílie a Kolumbie. Od všech moderátor dostává tutéž otázku: Budete se věnovat tomu, co se děje u nás? „Je pravda, že se hodně zaměřujeme na zahraničí, ale vždy to musí být opodstatněné a ve správný čas,“ odpovídá diplomaticky Oliver, který primárně oslovuje Američany. „Když pokrýváme světové dění, snažíme se tím ukázat Američanům, že se někde děje něco, o čem by měli vědět. Tím spíš, že americké publikum vždycky nejvíc zajímají domácí záležitosti, což za vlády Donalda Trumpa platilo dvojnásob,“ vysvětluje.

Nemůže pokrývat volby v každé zemi, říká. A jeho prací není suplovat novináře, za něhož se ostatně ani nepovažuje. „To, že odvyprávíte vtip o zvířatech, z vás ještě nedělá zoologa. Snažíme se držet vysokou laťku a ověřovat fakta, ale v první řadě děláme zábavu,“ upozorňuje.

Když ho Brazilci nebo Francouzi prosí, aby přesto zmínil jejich letošní prezidentské volby, musí se zasmát. „Nikdo nikdy neřekne: ‚Věnujte se naší zemi, protože u nás kandidují opravdu kvalitní politici.‘ Většinou to připomíná zoufalé volání o pomoc: řekněte světu, co se u nás proboha děje, abychom se o tu bolest s někým podělili, aby všichni viděli, v čem tady žijeme,“ usmívá se hořce.

Důvodům ale rozumí, sám byl poslední roky v podobné situaci, kdy pro změnu svět žasnul nad americkým prezidentem Donaldem Trumpem. K němu Oliver jen poznamenává, že se snažil, aby celý pořad vždy nebyl o Trumpovi. „U takhle směšných politiků se nabízí spousta levných vtipů. Člověk by jimi mohl zaplácnout celý pořad, ale, a tohle platí pro Trumpa stejně jako pro britského Borise Johnsona nebo maďarského Viktora Orbána, neměli bychom jim nahrávat tím, že se jimi budeme zabývat od nevidím do nevidím,“ míní.

Poslední dva roky, kdy také USA sužovala pandemie koronaviru, John Oliver vysílal ze svého newyorského bytu. Tam žije s manželkou, americkou vojenskou zdravotnicí Kate Norleyovou, která byla nasazená při invazi do Iráku a se kterou má dva syny.

Do studia se vrátil až v září, nejprve s menším počtem naočkovaných diváků, teď už naplno. „Zpětně mi hlavně přijde úžasné, co všechno se nám z domova podařilo vytvořit. Návrat do studia je skvělý v tom, že vám umožňuje zase dělat všechny ty oslnivé velkolepé blbiny, které si doma musíte odpustit už jen proto, že vedle vás nebo pod vámi žijí sousedé,“ shrnuje.

A tak už si „blbin“ zase užívá dosyta. Jako v zatím poslední epizodě, kde rozebíral přeprodávání lístků a obchodní praktiky pořadatelů koncertů. Když tu při hledání, kolik takové vstupenky z druhé ruky stojí, narazil na inzerát: někdo na serveru eBay nabízel „bramboru ve tvaru Mickey Mouse“. Stála padesát dolarů a John Oliver ji samozřejmě koupil. Co koupil, před kamerami ji slavnostně vystavil ve vitríně. Vždyť to má být hlavně zábava.